Marie Terezie byla „osvícená“ císařovna, která by podle svého výnosu z 6. prosince 1774 ráda viděla „kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 až 12 let do škol posílali“. Ačkoliv přání císařovny bylo v té době skoro rozkazem, školní docházka se, mimo jiné pro nedostatek škol a učitelů, příliš nevynucovala. To bylo právě trnem v oku Janu Jakubovi Rybovi, který si v dopisu z 15. července 1790 stěžoval rožmitálským radním: „Podle úředního předpisu nesmí žádné dítě před ukončením 12. rokem svého života vystoupit ze školy. […] Znám však již mnohé děti, které ani nedosáhli 12 ani školní vysvědčení a jsou již mimo školy …“. O pět let později zase píše, že: „[ …] představení mají odstranit všechny překážky, které oslabují školní docházku […]. Největší překážky jež se zde vyskytují jsou: 1. chudoba, 2. samostatná pastva dobytka a 3. domácí práce. Opravdu chudé děti, jsou podle guberniálního nařízení z 28. února 1787 vyučovány zdarma. Úřední nařízení odstraňuje zcela tuto překážku, takže chudí rodiče nemohou nic namítat a jejich výmluva je lichá“.
Přestože dobytek měl pást obecní pastýř a děti mohly kromě 7-8 hodin spánku, 2 hodin věnovaným jídlu a 10 hodinám domácím pracím, jak vypočítává Jan Jakub Ryba, ve zbylém čase klidně 4 hodiny denně trávit ve škole, všichni rodiče své děti do školy dvakrát rádi neposílali. Dost možná byli tyto rodiče prostě zatvrzelí hlupáci. Možná se jim ale nechtělo posílat děti do školy, kterou Jan Jakub Ryba popisuje ve svých Školských denících takto: „Naše škola stojí na nevhodném místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta, takže vyučování je velmi často rušeno křikem, klením, nadávkami a zpěvem hrubých čeledínů. Obě třídy jsou pro 200 až 273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá. Místo řádného sklepa je pod nimi temná díra. Obytné místnosti učitelovy jsou široké sotva pět kroků a pro školního pomocníka není žádné světničky, proto musí mít postel v dolní třídě.“
Ačkoliv se rodičům nechtělo posílat své děti do přeplněných „bezplatných“ státních škol již před více jak 200 lety, mnozí dnes stále vkládají naděje do „bezplatného“ státního školství. Jak James Tooley popisuje ve svém článku Sázení na špatného koně: jak soukromé školy prospívají chudým (anglická verze článku je zde, český překlad vyjde v prosincovém čísle Terra Libera), „bezplatné“ školství je hitem OSN. „Překvapivě“ ne všichni chudí Afričané si příležitosti posílat své děti do „bezplatných“ státních škol dostatečně váží a raději posílají své děti, pokud to jen jde, do škol soukromých. Tooley se při svých výzkumech v nigerijských a keňských slumech ptá, proč tito chudí posílají děti do soukromých škol a ne do „bezplatných“ státních. Rodiče si shodně stěžují na vysoký počet žáků ve třídách státních škol, kde se učitelé nejsou schopni postarat o 100 i více žáků najednou, na nízkou úroveň „bezplatných“ škol a na všeobecný nezájem o děti v těchto školách. Výsledky srovnávacích testů státních a soukromých škol, který tým J. Tooleyho provedl, tyto stížnosti zcela potvrzují.
Člověk může namítnout, že dle všeho Jan Jakub Ryba pravděpodobně o děti dbal, že tereziánský systém škol byl na svoji dobu pokrokový a rodiče neposílající své děti do školy byli hloupí a ne tak zodpovědní, jako jsou afričtí rodiče v chudinských čtvrtích dnes. Je tedy možné, že státní školství v monarchii bylo kvalitní – říká se, že i rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas. Ale již v roce 1805, kdy ze strachu z událostí ve Francii, bylo vydáno Politické zřízení školské, které ukázalo jasně tvář státního vzdělávání. Jeho nosnou myšlenkou bylo: „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“. Roku 1869 přestal být rakousko-uherský stát benevolentní a rodiči, který neposílal své děti do školy, hrozil vězením (monarchie však byla rozlehlá a vývoj nebyl ve všech částech stejně dynamický).
Až tedy uslyšíte Českou mši vánoční, položte si otázku, zda je povinná školní docházka nutná. Kam jinam by dnešní zaměstnaní rodiče posílali své děti? A má smysl posílat děti „nezodpovědných“ rodičů do „zvláštních“ tříd, když stát odmítá povolit jakékoli alternativy? Odpovězme si upřímně na otázku – má stát vychovávat děti podle toho, co za „dobré“ pro své „poddané“ považují politici a úředníci, nebo to, co za „dobré“ považují pro své děti jejich rodiče?
