Pokud by opravdu vždy platilo, že „tvoje svoboda mávat pěstí končí u mého nosu,“ pak by například nemohl existovat box. I když chápeme poselství této teze, je zcela zřejmé, že nemůže mít univerzální platnost. Čím je tedy její platnost omezena? Je omezena něčím, co snad všichni liberálové považují za pravou podstatu této ideologie – tedy vlastnictvím.
Mnozí si teď možná s pohoršením pomyslí, proč že sem ten pomatenec zase tahá prachy. Jenže vlastnictví nemá ve své podstatě s penězi nic společného. Například skutečnost, že člověk vlastní své vlastní tělo, je zcela nemateriální, neevokuje žádný nadnárodní kapitál, a přesto je tou nejzákladnější podstatou liberalismu. Jen z toho důvodu, že člověk vlastní své tělo, můžeme vyřknout onu oblíbenou větou s pěstí a nosem. Jenže jako je to u každého vlastnictví, i zde je důležitou otázkou dobrovolný souhlas. Půjčím-li svému sourozenci auto, pak nejde z jeho strany o krádež, neboť má můj souhlas.
Tím se dostáváme k problému boxu. Protivník v ringu mě může směle svou pěstí mlátit do mého nosu právě proto, že jsem mu k tomu udělil svůj souhlas. Třeba už jen tím, že jsem navlékl rukavice a postavil se proti němu na žíněnku. Všem je určitě jasné, že není nutné před každým jednotlivým tréninkem či zápasem podepisovat dokument, v němž bude stát, že souhlasím s tím, aby mě protihráč zepředu a od pasu nahoru mlátil svými pěstmi obalenými v boxerské rukavici. To se totiž rozumí samo sebou.
Ze stejného důvodu nemá liberalismus problém například s textilními fabrikami v Asii, kde jsou údajně v otrockých podmínkách a za mrzkou mzdu lidé nuceni pracovat. Jenže takové tvrzení zcela ignoruje zásadní rozdíl mezi nevolnictvím a prací ve fabrice, která vyrábí trika známých značek. V případě nevolnictví totiž člověk nevyslovil žádný souhlas. Nikdo se o něj ani nezajímal, zkrátka byl přinucen pracovat. Je to stejné, jako kdyby k vám na ulici najednou přiběhl někdo v boxerských rukavicích a začal vás hlava nehlava mlátit se slovy, že to je přece sport, to se smí. Ano smí, ale pouze pokud nějak projevím svůj souhlas. Když tedy asijský dělník podepíše pracovní smlouvu, vyslovuje tím svůj souhlas s tím, co je ve smlouvě uvedeno. Nemůže si pak stěžovat, že musí pracovat. Stejně jako žádný boxer nemůže po utkání zažalovat svého protivníka za to, že jej zmlátil. Nebo může – žádný rozumný soudce by však jeho stížnost neuznal jako oprávněnou.
Často také z úst údajných liberálů slyšíme, že je potřeba zakázat kouření na všech veřejně přístupných místech. Vždyť „jejich svoboda produkovat smrad končí u mého nosu!“ Ano, ale opět platí, že jenom v případě, kdy k něčemu takovému nedáte souhlas. Vezměme si třeba příklad hospody, která není označena jako nekuřácká. V takovém případě je nutné předpokládat opak, neboť hospody jsou zcela běžně soukromé podniky, kde je kouřit povoleno. Vstupem do takové běžné hospody tudíž implicitně souhlasíte s tím, že budete vystaveni cigaretovému kouři. Pokud se tedy někdo posadí ke stolu v hospodě, která není nekuřácká, a začne si stěžovat na cigaretový kouř, pak se chová jako člověk, který navlékl boxerské rukavice, postavil se do ringu a pak si stěžoval, že dostal na budku.
Tak co vlastně ten liberalismus hlásá? Odpověď je jednoduchá. Liberalismus tvrdí, že nikdo nemá právo jakkoliv nakládat s vaším majetkem (tělem počínaje, Mercedesem, hospodou nebo textilní továrnou konče), pokud k tomu nedáte svůj souhlas. Ale ve chvíli, kdy takový souhlas udělíte, musíte nést následky svého rozhodnutí. Nemáte tedy žádné právo stěžovat si na protivníka v ringu, ani na kuřáky u vedlejšího stolu. K obojímu jste totiž svým jednáním souhlas dali.
K problému kouření v hospodách viz sérii komentářů Matěje Šustera: Kouření v hospodách a „svoboda dýchat čistý vzduch“, MUDr. Králíková, kouření a svoboda volby a především Kouření, vlastnická práva a princip „volenti non fit iniuria“
