Jak známo, mezi nepříméhospodářskopolitické nástroje vlivu vládních autorit na tržní ekonomiku patří ineformální doporučení, mezi která je možno počítat i veřejná prohlášeníkompetentních představitelů příslušných státních úřadů. Je také známo, že ipřes kritiku liberálních proudů ekonomického myšlení význačná část ekonomů stálevidí vhodný (a podle jejich názoru i nemalý) prostor pro působeníantimonopolních úřadů, a to i přes veškeré viditelné teoretické i praktické nedostatkya paradoxy panující v této oblasti. A to oblasti, ve kterév posledních desetiletích nabývá na důležitosti tzv. antipodporové právo,resp. v našich podmínkách politika kontroly poskytování státních podpor (poskytovánína národní úrovni, kontrola na nadnárodní úrovni v rámci Evropské unie).Nadnárodní struktura totiž v rámci komunitárního práva obdržela pravomocike sledování a omezování státních zásahů tak, jak byly tyto zásahy v příslušnýchčláncích Smlouvy o založení ES definovány. Mj. i v rámci Lisabonskéstrategie tak Evropská komise usiluje o zmenšení relativního objemuposkytovaných státních podpor (ponechme v tuto chvíli stranou diskusi otom, zda je toho prakticky i teoreticky vlastně schopna), které mají v očíchliberálních ekonomů tak dalekosáhlé distorzní účinky.
V tomto světle pak vyznívámimořádně zajímavě výrok předsedy českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěžez listopadu 2006, který hovoří o tom, že množství peněz distribuovanýchčeskou vládou (tedy v tomto případě státních podpor) není přehnaně vysoké,a tedy že se domnívá, že česká laťka, která určuje, které vládní podpory jsoupodle europráva ještě přípustné, je mnohem níže, než v původní evropsképatnáctce. Vidí tedy příležitost pro zvyšování objemu poskytovaných státníchpodpor, a co víc, vyjádřil své odhodlání takovéto rozhodnutí české politickéreprezentace přímo hájit proti bruselským úředníkům. Snažení ÚOHS by se tak alezcela zpronevěřilo svému cíli, tedy nastolení co možná nejférovějších tržníchpodmínek (ať už je v tomto směru schopen působit či ne – tuto diskusiponechme rovněž tentokrát stranou). Bylo by pak možné dokonce hovořit o nástupujakési anti-antimonopolní politiky, nebo – chcete-li – promonopolní politiky,neboť poskytování státních podpor už na první pohled zakládá tvorbu (minimálněčástečných) monopolních privilegií tam, kde předtím neexistovaly.
Ačkoliv tedy bývá hodnocení působení předsedy Peciny v úřadu příznivější(ve směru boje za svobodu konkurence) než v případě jeho předchůdce (a to hlavnědíky spíše oslabení antimonopolního tažení Úřadu pro ochranu hospodářskésoutěže v posledním období), zmiňovaný krok by znamenal překvapivý obrat –očekávat by se totiž podle nastoleného trendu dal spíše boj za další snižovánírelativního objemu poskytnutých státních podpor na našem území tak, abyhospodářská soutěž byla těmito vládními zásady co nejméně narušována. Bude ÚOHSmísto boje za rovnost konkurence bojovat za jiné zájmy?
