Tím prvním je film „Dobrý ročník“ Scotta Ridleyho, pomocí nějž lze krásně vysvětlit rozdíl mezi konzistentností a konstantností demonstrovaných preferencí.[1] Děj filmu by šel převyprávět několika větami: Úspěšný byznysmen Max Skinner, pro kterého jsou v životě důležité jenom peníze, zdědí po svém strýci venkovské sídlo a vinici v Provence ve Francii. Ačkoliv zde strávil dětství a má na něj moc pěkné vzpomínky, zděděný majetek pro něj v současné době představuje spíše přítěž, a tak odjíždí do Francie s cílem prodat jej pokud možno co nejvýhodněji. Během svého pobytu ovšem „žralok“ londýnské burzy pozmění názor a uvědomí si, jak moc se liší francouzský venkov od finanční metropole. Následně potká pohlednou slečnu a rozhodne se strávit s ní zbytek svého života. Konec filmu.
Jaké plyne z filmu ponaučení? Někdo se po jeho zhlédnutí utvrdí v přesvědčení, že v životě nejsou důležité peníze, ale poklidně vedený život se sklenkou vína v ruce. Ať už se s tímto výrokem čtenář ztotožní či nikoliv, dovolím si tvrdit, že je zde ještě něco jiného. I když se to možná na první pohled nezdá, příběh popsaný výše krásně ilustruje skutečnost, že preference jedince nejsou v čase konstantní[2], jak tvrdí Samuelson.
Preference lidí nelze žádným způsobem „zmapovat,“ neboť jak uvádí M. N. Rothbard, lidské jednání nám neříká, jak podobu má celá preferenční škála, ale pouze její část. A dodává, že „(n)existuje žádný důvod předpokládat, že tato její podoba zůstává v čase konstantní.“ A příběh Maxa Skinnera — založený na knize Petera Mayleho, jenž byl inspirován skutečnou událostí — dokládá, jak málo stačí k tomu, aby člověk své preference doslova obrátil „vzhůru nohama.“ Počítá matematická analýza s něčím takovým?
Druhý film — Groundhog Day[3] z roku 1993 — vypovídá o něčem zcela odlišném, a sice o (ne)dokonalých informacích, které postuluje model dokonalé konkurence.
Opět, pro ty, kteří film neviděli, stručně shrnu děj: Hlavní postava Phil Connors pracuje jako reportér a za účelem natočení reportáže se vydá na Groundhog festival do městečka Punxsutawney. Po prvním pracovní dni se probudí, což by nebylo až tak ohromující, kdyby ovšem nedošlo k posunu času. Phil, zprvu zmatený a vzniklou situací poněkud zaskočen, si „předešlý“ den prožije znovu. A to nejen jednou — jeho probouzení se do pořád toho samého dne se opakuje až do té doby, než se vystříhá všech chyb, kterých se předtím dopustil… Poté jeho život pokračuje dál a film končí.
My bychom poté mohli tvrdit, že pro onen konkrétní den, který prožíval znovu a znovu, nabyl dokonalé informace. Avšak zde je na místě připomenout, že film se liší nejen tématicky, ale také zpracováním. Hovoříme o fiktivním světě, o výplodu fantazie scénáristy. A přesně takový svět popisuje model dokonalé konkurence, svět imaginární. Svět, ve kterém se nepočítá s tím, že se může přihodit něco nečekaného, něco nepředvídatelného. O modelu dokonalé konkurence píše také Izrael Kirznera[4] ve své knize Jak fungují trhy: „[model]po nás vyžaduje, abychom viděli současné dění na trhu v analytickém rámci, který neodpovídá pozorované skutečnosti, jíž se snažíme pochopit.“
Ve skutečném světě — kde se zítřek vždy liší od dneška — dokonalé informace neexistují.[5] K tomu, abychom dokázali, stačí troška selského rozumu a občasná návštěva kina…
[1] Viz. stať M. N. Rothbarda „O užitku a ekonomii blahobytu,“ jež je součástí knihy Ekonomie státních zásahů, vydané Liberálním institutem roku 2001.
[2] Což však nijak nekoliduje s jejich konzistentností.
[3] Podrobněji zpracovanou a rozsáhlejší „ekonomickou analýzu“ tohoto filmu lze nalézt také na Mises blogu.
[4] Zdarma dostupná online na stránce s e-texty.
[5] Byť se ve většině úvodních kursů do studia ekonomie tvrdí něco jiného.
