Zdá se, že boj některých skupin za prosazování politických opatření v boji proti globálnímu oteplování se přesouvá na plátna kin. Po oscarově úspěšném tažení Ala Gorea, jehož dílo bylo již podrobeno kritice v Lidových novinách, se objevuje další „dokument“o globálním oteplování.
Film Ztracená rovnováha se věnuje zéjmena praktikám firmy Exxon Mobile a jejímu příspěvku ke změně klimatu. Důležitou pasáž filmu vyplňují obviňování firmy z ovlivňování vědců, ze snah vytvořit dojem o „neexistenci konsensu o globálním oteplování“, z financování „junk science“, vytváření tlaku na složení odborných komisí apod. Je smutné, že se tvůrci filmu nepodívali i na druhou stranu mince a úmyslně mluvili jen o věrohodnosti jedné vědecké skupiny.
Jestliže se budeme dívat na motivace vědců, kteří jsou financováni firmami typu Exxon Mobile, jako na zvrácené a na výstupy jejich bádání jako na úmyslně zkreslené díky zájmům svých petrolejářských zaměstnavatelů, měli bychom se zamyslet, jak je to s těmi vědci, jejichž názory považoval film za objektivní. Především je nutné si uvědomit, že jejich zaměstnavatelem bývá většinou stát. Tento fakt však v žádném případě nemůžeme považovat za záruku jejich nezaujatosti a objektivity. Copak státy a potažmo vysocí úředníci v jejich vládách nemohou mít také jisté skryté zájmy? Podíváme-li se na tuto skutečnost očima ekonoma školy veřejné volby, je vládní úředník vděčný za každého svého zaměstnaného vědce, který mu umí poskytnout správný druh katastrofy, jenž mu umožní upevnit své postavení na základě příslibu jejího vyřešení. Na oplátku umí stát svým vědcům zajistit opravdu silné zázemí a mezinárodní pozornost, čehož je třeba věhlas Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) skvělým příkladem. Po nedávném zveřejnění “Shrnutí pro veřejné činitele“ (česky zde) se politici v různých zemích předháněli v tom, kdo vymyslí dramatičtější projev k národu, v němž předestře svou vizi nápravy (jen je škoda, že už nemluvili o chybách, jež toto shrnutí po zveřejnění obsahovalo a jež byly později opraveny).
Co se stane s vědcem, který nesdílí názory s hlavním proudem svých kolegů, jež pracují pro stát? Může vůbec takový solitér v tak silné konkurenci uspět? A kde může získat finance na svůj výzkum? Mějme na paměti, že snaha vědců získat vládní prostředky pro svou činnost je dobýváním renty par excellence. Aby v konkurenci ostatních dobyvatelů renty uspěl, aby jej politik vyslyšel, musí zaujmout – blížící se apokalypsa je vhodným pomocníkem. Ze situace vědce, jenž nešíří zvěsti o konci světa, nevidíme jiné východisko, než se nechat oslovit soukromou společností, která mu nezbytné zázemí může poskytnout (například firma Exxon Mobile). Jak nám však dokázal již zmiňovaný film, jeho situace se zas až tak nezlepší, neboť je ihned kvůli svému zaměstnavateli obviňován z vědecké nekorektnosti.
Potom jsou na scéně ještě mnohé ekologistické zájmové skupiny, které se v politice dopouštějí stejných praktik jako ropná společnost Exxon Mobile. Množství prostředků vynakládaných těmito organizacemi v USA za loňský rok lze třeba nalézt zde. Bohužel filmaři na tyto zájmové skupiny jaksi pozapomněli…
Divák, který měl to štěstí, že při návštěvě festivalu Jeden svět narazil na film Ztracená rovnováha, nemohl neodejít s dojmem, že když výzkum nějakého problému financuje soukromá společnost, nadto největší a nejbohatší, pak je třeba výsledky jejího úsilí považovat za a priori neobjektivní, zkreslené, na objednávku vytvořené. Důležité otázce, kým jsou financováni vědci na té „správné straně barikády“, se autoři filmu raději úplně vyhnuli. Asi proto, aby se zvídavý divák nezačal zaobírat podobnými úvahami jako dnes my.
Autoři prohlašují, že se nenachází na výplatní pásce žádného z petrolejářských koncernů, ačkoli by si to velmi přáli.
