O problematiceropného zlomu jsme již psali v jednom z minulých komentářů,avšak zdá se, že tato tématika si zaslouží další zkoumání. V médiích seobjevují články na dané téma stále častěji, a to společně s novými anovými argumenty. Jedním z nich je i článek Václava Cílka.
Jak se zdá, tak naši staří dobří malthusiáncipochopili, že jejich klasické argumenty jsou dosti zranitelné, a proto sesetkáváme s novými pojmy jako je EROEI či PEZEV,ale také s novými druhy ekonomie s přívlastkem biofyzikální aekologická.
Důležitým přínosemCílkova článku je jeho interpretace několika zahraničních autorů, kteří sesnaží o vytvoření ekonomie založené„nikoli na sociálních, ale na biologických a fyzikálních procesech“. Základnímpředpokladem vzniku této ekonomie je pak tvrzení, že v minulosti bylo dospolečenského systému pumpováno mnoho levné energie, která postupně dochází. Jetomu však opravdu tak? Zde je nutnérozlišit rostoucí ceny ropy a cenu energie. I když rostoucí ceny jsou faktem,klesající podíl důchodů domácností vynakládaný na energii jasně ukazuje, žeenergie jako taková je naopak stále levnější.
V Cílkově článku sediskutuje princip „zaplať přírodě za to, co ti dala“. I když možná hodnota nákladůpřírody na statky, které nám odevzdala, vypadá zlověstně, neměli bychom jí býtznepokojeni.
Za prvé, je nutné siuvědomit, že se nemůžeme dívat na přírodu jako na jednajícího jednotlivce, alejako na soubor vzájemně se ovlivňujících prvků. Poté se celý problém jeví býtproblematikou pozitivních externalit, které jsou uvalovány některými prvky najiné. Pak ale nevznikají dluhy vůči přírodě, ale vůči jednotlivým prvkům.V žádném případě také nevzniká dluh vůči nějaké autoritě, která siuzurpuje právo jednat ve jménu přírody (stát). Nyní by ale bylo dobré se ptát,zda těm „obdarovaným“ prvkům vzniká nějaká povinnost tyto „dluhy“ platit.Nejprve by to určitě vyžadovalo najít všechny původce externalit. To je všakúkol nemožný. Navíc na takto široce definované externality se nemůžeme dívatjako na dluhy, které se musí splácet. Pokud někomu něco dáte, aniž bystevyžadovali něco nazpět, nemůžete tak učinit v budoucnu, pokud to taknebylo stanoveno ve smlouvě. Stejně tak to platí i zde, navíc svět bezpozitivních externalit si ani nelze představit. Určitě by to nebyl svět, vekterém bychom chtěli žít. Beznich by ve svém důsledku nemohly existovat žádné inovace ani růst blahobytu,rozložení energie by bylo neměnné nehledě na to, že člověk (jako odevzdanáenergie svých rodičů) by nemohl vlastnit sám sebe.
Za druhé, pokud bychomaplikovali výše zmiňovaný princip ad absurdum „zaplať přírodě za to, co tidala“, nevyšlo by nám z rovnice nic jiného, než že by se naše nehmotnáduše měla dobrovolně vzdát všech energeticko-materiálních toků, a to včetně svého energií nabitého těla.Tak by jedině mohlo dojít k vyrovnání, neboť tělo je také zdarma odpřírody. Na druhou stranu by si možná stačilo uvědomit, že člověk není nějakýmexterním faktorem, který vstupuje do přírodního řádu a ničí ho zvenčí. Člověkje součástí tohoto spontánně vzniklého řádu. Z toho vyplývá, že žádnýenergetický dluh přírodě člověk ze své podstaty ani mít nemůže.
V ekonomii skutečněexistuje řada proudů, jak píše Cílek, a lze jen souhlasit, že některé z nichneposkytují mnoho užitečných nástrojů pro porozumění společenských problémů.Jedním z nich je i malthusianství, z jehož vlivu se někteří autoři stálenedokáží plně vymanit. Očekávaný krizový nedostatek surovin měl nastat vminulosti již mnohokrát. Zatím byly všechny tyto scénáře spíše výzvou prolidskou mysl, než celosvětovým ultimátem pro existenci lidské společnosti.
