Před časem jsem se ve svém článku na Neviditelném psu dotkl problematiky, již pracovně nazývám „politické externality“. V učebnicích ekonomie se jako o příkladech negativních externalit dočteme o kouřících továrnách, chemičkách, které otravují čisté řeky apod. Ovšem na skutečnost, že jedním z největších zdrojů negativních externalit je politické rozhodování, se jaksi (záměrně?) zapomíná. Připomínám, že externalita je jakýkoli dopad na osoby, které nejsou přímou součástí konkrétní transakce.
Není lepší oblasti, na níž by bylo lze si vznik negativních externalit ukázat, než je politika. V politickém procesu dochází k rozhodnutím, jejichž náklady nenesou ti, kdo rozhodnutí činí. Tak se politici A, B a C dohodnou s politiky D, E a F a odhlasují si, velmi pravděpodobně v rámci tzv. log-rollingu, že „je potřeba“ z veřejných peněz pořídit statek X. Jak známo, politici (jakožto státní zaměstnanci) neplatí žádné daně, tudíž nákup statku X platí daňový poplatník.
Skvělou, nanejvýš upřímnou ilustraci dané situace nám (jistě nechtěně) poskytuje redaktor hlavního portálu evropské propagandy v ČR v článku Galileo zaplatí občané, dohodly se státy EU., který komentuje problémy s dobudováním megaprojektu Evropské kosmické agentury. Zde se píše:
Původně mělo velkou část nákladů na vybudování systému nést konsorcium sedmi velkých evropských firem. Obávalo se však o ziskovost projektu a od vybudování Galilea v podstatě odstoupilo. Evropská komise pak navrhla v polovině května, aby odpovědnost a náklady za vývoj infrastruktury převzala unie, zatímco soukromý sektor by pak financoval provoz Galilea.
Kdesi v Bruselu se sejde skupinka lidí, kterou drtivá část obyvatel Evropy v životě neviděla, tito lidé si popovídají, dají si kávu, pár dnů za cizí peníze přespí v hotelu a na konec takového těžkého martyria lidem oznámí výsledky svého snažení: vymysleli jsme nerentabilní projekt, do něhož by racionální investor nikdy nedal ani cent, ale my jsme se rozhodli, že vám ho stejně vybudujeme, takže si to zaplaťte. Krásný příklad negativní externality.
Tam, kde se rozhoduje o přesunu peněz z jedné kapsy do druhé, se to externalitami jenom hemží, zcela logicky. Vláda ovšem může vytvořit negativní externality i jinak, třeba svou zahraniční politikou, o čemž by mohli vyprávět takoví Američané. Existuje spousta Američanů, kteří nesouhlasí se zahraniční politikou své vlády. Pro islamity a náboženské fanatiky jsou však Američané jedna banda, která zasluhuje zavržení a odplatu za příkoří, která způsobila ve světě americká vláda, což je negativní externalita par excellence.
V neposlední řadě je negativní externalitou, kterou vytváří vláda, válka, ať již je vedená proti jinému státu nebo nějaké konkrétní skupině lidí. Politické elity si mezi sebou vyřizují účty, případně se snaží rozšiřovat rozsah své moci a při tom využívají vzácných zdrojů mírumilovných občanů, kteří za politiku své vlády mohou zaplatit i cenou nejvyšší.
Píší-li učebnice, že úkolem vlády je internalizovat negativní externality jakožto zvláštní případ selhání trhu, budiž. Nezapomínejme ovšem, že vláda jich je schopna také velké množství vytvořit, a to s dopady, které mohou být daleko katastrofálnější než údajná „selhání trhu“.
