Ostrakismos byl kvazi-soudní procedurou, jíž se athénská polis pátého století př.n.l mohla zbavit „nejvlivnějšího občana“, a to hlasováním alespoň šesti tisíc lidí – smyslem snad bylo zabránit návratu tyrranis, jak uvádí soudobé prameny. Politik, jehož jméno se objevilo na hliněném střepu (ostrakon) nejčastěji, musel obec opustit na deset let. Někteří autoři vidí za ostrakismem závist, přičemž užívají navlas stejné formulace jako moderní obhájci protimonopolních zákonů. Nietzsche kupříkladu píše:
Původním smyslem tohoto zvláštního institutu nebylo zabránit tyranii, ale podnítit aktivitu. Nad všechny vynikající jedinec měl být odstraněn, aby se mohla znovu probudit soutěž sil. (Citováno podle Schoeck, s. 214)
Soudobé protimonopolní zákonodárství, resp. některé jeho části, stojí na neoklasické teorii dokonalé konkurence. Předpoklady modelu dokonalé konkurence jsou všeobecně známy, mezi nimi například nekonečný počet subjektů na trhu, z nichž žádný není schopen ovlivnit cenu produktu. Co se děje ve chvíli, kdy nějaký podnik díky uspokojování potřeb zákazníků vytlačí své konkurenty, zvětší svoji tržní sílu a bude takzvaně schopen „určovat cenu“? V tomto jevu vidí tvůrce hospodářské politiky problém (více např. zde). Reálný svět se odchýlil od myšlenkového modelu, jehož je údajně žádoucí v našem světě dosáhnout, je třeba zakročit a vrátit se k původnímu stavu, který je považován za efektivnější.
V pracech mnoha autorů najdeme zdrcující kritiku teorií, jež ospravedlňují protimonopolní zákonodárství. Přesto jeho existence nevyvolává ve veřejné debatě žádné pohoršení, ba naopak. Vysvětlením může být, že regulace hospodářské soutěže je v souladu s představami tzv. lidové ekonomie, jak ji nazývá Paul Rubin. Ve světě lidové ekonomie (pro představu snad lépe „ekonomie lovce mamutů“) jsou např. jednání ekonomických subjektů hrami s nulovým součtem – zvyšuje-li se zisk velké firmy, musí se tak dít na úkor zaměstnanců, spotřebitelů, životního prostředí…Navíc, jak hezky píše Schoeck, tato regulace představuje „institucionalizovanou závist“.Vyčnívajícího je nutné srazit zpět na úroveň ostatních tak, aby se vyhovělo Nietzschem popsanému požadavku. Kdo někdy slyšel protagonisty bitvy proti obchodním praktikám takového Microsoftu, bude si myslet, že Schoeck psal svou knihu předevčírem:
Základní otázkou (kterou si pokládají protimonopolní autority – pozn. MF.) je: Na kterou firmu její obchodní rivalové a veřejnost pohlíží s takovým odporem, že se politicky vyplatí nést právní náklady protimonopolní žaloby? (Shoeck, s. 248-9)
Jednou z hlavních tezí Schoeckovy knihy je, že ač je závist neodstranitelnou lidskou vlastností, lze alespoň částečně eliminovat její vliv na lidské soužití. K tomu dříve sloužilo náboženství, konvence, etika. Společnosti, kterým se podařilo tento jev potlačit, čekal růst dělby práce, akumulace kapitálu, civilizační vzestup. Je-li tedy protimonopolní zákonodárství „institucionalizovanou závistí“ (spolu s politikami rovných příležitostí, progresivního zdanění, dědickými daněmi, daněmi z luxusu apod.), je načase uvažovat o jeho zrušení.
