Manipulace s úrokovou mírou je hra s ohněm. Úroková míra je výrazem lidské preference, cena ochoty odložit současnou spotřebu ve prospěch spotřeby budoucí. Svobodné rozhodnutí jedinců nelze libovolně a beztrestně napravovat, vnucovat lidem své vlastní preference. Přesně to však centrální banky činí, nastavují úrokovou míru podle vlastního uvážení. Úroková míra pod úrovní úrokové míry determinované skutečnými preferencemi vytváří v prostředí emise nekrytých peněz iluzi dostatku zdrojů. Jde však skutečně o pouhou iluzi.
Informace o údajném přání lidí více investovat vede k akcelerující úvěrové expanzi. Ovšem k poklesu časových preferencí a tedy ke snížení spotřeby nedošlo, nově emitované peníze pouze přerozdělí zdroje a zvýší ceny. Lidé si nemohou být vědomi, že nové peníze nejsou výrazem koncentrace skutečné reálné kupní síly v jejich kapsách či na kontech a že jejich užití ve směně bude mít inflační účinek. Reagují tak, jakoby se jejich reálný příjem zvýšil.
Mám-li dostatek prostředků k pokrytí základních potřeb, mohu si s dodatečnými prostředky v peněžence dovolit výdaje na další účely. A co je v životě tak důležité, ale zároveň drahé? Vlastní bydlení. Nevím, že tento dostatek prostředků je pouhou iluzí, že cenová struktura bude po čase napravena a ceny vzrostou. A že centrální banka při svém sledování cenové stability bude nucena po čase opět úrokové sazby zvýšit. Lidé takto skutečně reagují. Důkaz? Současná neschopnost tisíců lidí splácet najednou své dluhy.
Nadměrná emise nekrytých peněz a špatné investice jsou jednoduše důvod, proč se neschopnost splácet své dluhy stává tak rozsáhlým problémem. Finanční svět v současnosti čelí krizi. Každá krize potřebuje svůj spouštěcí mechanismus a způsob, kterým se rozšíří do celého světa. Místem původu je americký trh hypoték, kde došlo na zjištění, že do bydlení silně investující Američané najednou nejsou po změně měnových podmínek schopni své dluhy splácet. Další kapitola dlouhého příběhu, jak iluze dostatku mnoho lidí na scestí přivedla.
Vysoká poptávka, která se koncentrovala na trzích s bydlením, slibovala vysoké zisky. Ty jsou však podmíněné prostým faktem, že dlužníci budou (schopni) své dluhy splácet. Postupný růst cen vyvolaný nadměrnou emisí však dlužníky nutí stále větší část svého důchodu vynakládat na statky, kterých dříve měl zdánlivě dostatek. Na splácení dluhů zbývá méně a méně prostředků, úrokové sazby s růstem cen rostou, až své dluhy pořízené v době iluzorního dostatku nejsou dlužníci schopen splácet.
Krize je spuštěna. Platební neschopnost se přelévá k investorům zainteresovaným na investičním boomu, k vlastníkům fondů, ceny cenných papírů souvisejících s hypotékami klesají, bankovní klienti tuší potíže a zvyšují poptávku po hotovostních penězích. Tu mohou banky získat na mezibankovním trhu, a to buď od centrální banky či od ostatních komerčních bank. Ovšem potíže se netýkají jediné banky, ochota bank jedna druhé půjčit proto klesá a sazby na mezibankovním trhu rostou.
Přichází čas pro údajného hrdinu okamžiku. Nastupuje centrální banka v roli zachránce, doplňuje „chybějící“ likviditu a krotí úrokové sazby na mezibankovním trhu na žádoucí úroveň. Podaří se centrální bance zahladit důsledky vlastních politik a uklidní trhy? Možná. Především pozice zachránce je pouhou maskou, nedostatek likvidity není podstatou problému, tou je měnová politika centrálních bank, jež vyústila v bubliny na trzích aktiv.
Korekce cenových bublin a odstranění špatných investic jsou nevyhnutelné. Tyto cyklicky se opakující stavy všeobecného problému se splácením úvěrů a ožebračování uživatelů státem poskytovaných peněz jsou nevyhnutelným důsledkem státního přivlastnění moci regulovat emisi peněz a úrokovou míru. Není od věci zmínit, že k těmto reálným nerovnováhám došlo i při tzv. stabilní cenové hladině, na jejíž dosažení je úpěnlivě upřena pozornost centrálních bank. Současné události by mohly být příležitostí pozastavit se nad současným způsobem bankovnictví se státním požehnáním.
O dopadu monopolu na emisi peněz se lze více dočíst ve velmi zajímavé knize Murrayho Rothbarda Peníze v rukou státu. Zajímavé také je, že zastáncem soukromých peněz se na sklonku svého života stal i F.A. Hayek, který své argumenty předkládá v knize Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku? Obě knihy jsou celé dostupné on-line!
K tématu svobodné bankovnictví máme celou řadu elektronických textů.
