Těm nejlepším z ekonomických teoretiků se ještě během svého života podaří dostat se do učebnic, je po nich pojmenován nějaký jev, na jehož popisu či objasnění se podíleli. Jedním z nich je i Sam Peltzman, průkopník teorie regulace. S tzv. „Peltzmanovým efektem“ se setká student ekonomie již na prvních stránkách úvodních učebnic.
Vezměme zdánlivě bohulibou a na první pohled nevinou snahu politiků snížit počty úmrtí při dopravních nehodách na státních silnicích. Každého hned napadne: zpřísnit bezpečnostní předpisy, zavést povinná opatření. Povinně připoutat! Úvaha je v celku smysluplná. Výzkumy ukazují, že je-li člověk připoután, má v případě dopravní nehody několikanásobně vyšší pravděpodobnost přežití. Všem řidičům bude pod hrozbou sankce nařízeno se připoutat, počet mrtvých na silnicích poklesne. Jak jednoduché! Peltzman ovšem při svém empirickém zkoumání dopadů regulace bezpečnostních prvků automobilů v USA zjistil znepokojivou skutečnost – zavedení povinných bezpečnostních pásů nemělo žádný vliv na počet mrtvých na silnicích. Jak je to možné?
Peltzman v rozhovoru pro EconTalk vysvětluje:
Povinná bezpečnostní opatření snižují náklady případné nehody…Dávají řidičům signál: „Když nabouráš, nic se ti nestane“.
Jinými slovy, řidiči se budou pod dojmem většího bezpečí chovat riskantněji, budou jezdit rychleji, což jim vynese úsporu času. Počet mrtvých, kteří se přepravují uvnitř automobilu, bude díky bezpečnostním prvkům opravdu nižší. Jenže v důsledku riskantnějšího chování řidičů vzroste počet úmrtí jiných účastníků silničního provozu, kteří nejsou uvnitř auta, jako jsou chodci, cyklisté a motocyklisté. Pozitivní dopad regulace je zčásti či zcela kompenzován jiným dopadem, který plyne ze změněných motivací lidí. Tento mechanismus nazýváme „Peltzmanův efekt“.
Ještě znepokojivější závěry přinesly práce chicagského ekonoma z oblasti ochrany spotřebitele, přesněji regulace uvádění nových léků na trh, za niž je v USA zodpovědna agentura FDA. Ta s úmyslem chránit spotřebitele před nežádoucími účinky nových léků požadovala od výrobců řadu testů, během nichž se mělo prokázat, že lék „je bezpečný“. Pokud se lék ukázal jako neúčinný nebo dokonce škodlivý, nebyl vpuštěn na trh. To lze považovat za přínos regulace. Jenže existují ještě její nezamýšlené důsledky, které takovouto regulaci řadí mezi ty vůbec nejničivější. Jak píše Peltzman:
Někdy se náklady vyplatí. Některé neúčinné léky jsou vyloučeny, dodatečné testování zachytí i léky vyloženě nebezpečné. Nicméně náklady zpožděného uvedení účinného léku na trh zahrnují i náklady času. Tedy skutečnost, že by jinak mohly zachránit další životy.
FDA uměle prodlužuje dobu uvádění léků na trh, což má katastrofální důsledky. Lidé, kteří by jinak mohli žít, umírají kvůli byrokratické proceduře. Máme zde co do činění s tzv. statistickými vraždami, jejichž počet jde ročně do tisíců. Peltzman došel k závěru, že procedury FDA zabijí více lidí než jich zachrání.
Jak potom ale vysvětlit, že zjevně škodlivá regulace nadále trvá? Proč veřejnost nepožaduje její odstranění? Odpověď souvisí s povahou některých tvrzení, jež ekonomie předkládá. Řekneme-li, že nebýt regulace uvádění léčiv na trh, zemřelo by méně lidí, předkládáme tzv. kontrafaktické tvrzení. Porovnáváme svět bez regulací s naším reálným světem, který je regulací plný. Nemůžeme přímo ukázat na pacienty, kteří zemřeli v důsledku existence regulace. Není to tak, že by si tito lidé vzali špatný lék schválený FDA. Tito lidé si včas nevzali ten správný, nikdy jim to nebylo umožněno. Tito lidé nejsou vidět, svazy ochránců spotřebitelů se za ně nebijí, vědí o nich jen ekonomové.
Trh navíc přes existenci všech omezení funguje velmi dobře, zajišťuje kvalitní výrobky, vědecký pokrok přináší nové možnosti při léčbě nemocí. Regulátoři a politici tak podléhají dojmu, že se nic neděje a že regulace funguje tak, jak je zamýšleno. Proto i regulace s tragickými důsledky přežívá, jakkoli za ní mohou stát ty nejlepší úmysly. Zásluhou Sama Peltzmana víme, že „dobré úmysly“ nestačí, je třeba rozumět logice lidského jednání a motivacím, které za ním stojí.
