Jean Ziegler, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na potraviny, ostře odsoudil zvýšené užívání zemědělské úrody k výrobě biopaliv, které mají nahrazovat klasický benzin (viz též jeho zprávu Valnému shromáždění OSN ze srpna 2007, kde na tuto problematiku rovněž upozorňuje):
„Pěstování a zpracování rostlin k výrobě biopaliv jako alternativě k tradičním pohonným hmotám pomohlo vyhnat světové ceny některých plodin do rekordní výše. Jean Ziegler v newyorském sídle OSN řekl, že využití kukuřice nebo cukrové třtiny k výrobě paliv dláždí cestu ke zkáze. Využívání orné půdy k pěstování jedlých plodin, jež jsou potom spáleny, je podle něj zločinem proti lidstvu.“
Připojuje se tak k sílícím hlasům, které státní podporu produkce biopaliv ze zemědělských plodin kritizují. Na skutečnost, že masivní dotace výroby biopaliv se významnou měrou podílejí na růstu cen zemědělských produktů, resp. potravin, nedávno upozornila i společná zpráva OECD a FAO, jakož i Mezinárodní měnový fond (viz Biofuel Demand Pushes Up Food Prices). Jak uvádí Petr Sklenář v článku Biopaliva: Všelék, nebo jed?:
„Produkce potravin se stává relativně méně výhodnou a nejúrodnější plochy se využívají na pěstování energetických plodin, které jsou navíc i dotovány. Výsledkem je rostoucí cena energetických plodin (kukuřice, sójové boby) díky rostoucí poptávce, ale i vyšší ceny potravin kvůli menší osevní ploše. Například letos jsou ve Spojených státech nejmenší osevní plochy ječmene od roku 1866, tj. od konce občanské války, a naopak „energetická“ kukuřice se pěstuje na rekordní ploše. (…) Cena kukuřice – díky využívaní plodiny pro výrobu etanolu – za poslední dva roky vyskočila téměř na dvojnásobek. Jídelníček chudších obyvatel Střední Ameriky, především v Mexiku, je však výrazně postaven na kukuřici. Růst ceny tak na ně logicky má tvrdý dopad. “
Biopaliva jsou politicky prosazována coby zdroj energie, jenž:
- neprodukuje tolik oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů a tedy pomůže v „boji proti globálním změnám klimatu“
- sníží závislost na ropě.
Na základě tohoto odůvodnění si Evropská Unie stanovila cíl, aby do roku 2010 biopaliva činila 5,75 % celkové dodávky paliv pro dopravu (v roce 2003 tento podíl činil 0,3 %, v r. 2006 pak 2 %). Závazek zvyšovat podíl biopaliv si uložily i Spojené státy americké.
Výše uvedené domnělé přínosy současné generace biopaliv zpochybňuje např. expertní zpráva OECD Biofuels: Is the cure worse than the disease?, která byla podkladem k jednání na kulatém stole OECD o trvale udržitelném rozvoji (11. – 12. září 2007). Autoři této studie (Richard Doornbosch a Donald Steenblik) dospěli k závěru, že biopaliva mohou přispět k redukci emisí skleníkových plynů jen velmi nepatrně. Z některých odborných studií dokonce vyplývá, že výroba a spotřeba biopaliv může emise skleníkových plynů v některých případech naopak zvýšit (viz Biopaliva škodí klimatu víc než ropa, tvrdí studie). Dalším ekologickým rizikem biopaliv je např. deforestace či ohrožení biodiverzity.
Produkce biopaliv je přitom natolik náročná, že nejsou schopna na trhu ekonomicky obstát bez masivní podpory ze strany státu ve formě přímých i nepřímých dotací. Dalším záporem je energetická náročnost zpracování biomasy a výroby biopaliv atd.: donedávna byla energetická bilance biopaliv (poměr výstupů a vstupů) záporná, tj. více energie se vynaložilo na pěstování, zpracování a dopravu biopaliva než se získalo jeho spálením. V současnosti se podíl spotřebované energie k získané energii pohybuje mezi cca 1:1 až 1,5, což „není mnoho“.
Jiný aspekt ukazují James Eaves a Stephen Eaves v článku Neither Renewable Nor Reliable, a to na příkladu etanolu vyrobeného z kukuřice. Autoři vypočítali, že pakliže by bioethanol měl nahradit 15 % současné spotřeby benzinu v USA, bylo by nezbytné za tímto účelem vypěstovat a použít 1 203 milionů tun kukuřice, což činí více než čtyřnásobek (423 %) doposud historicky nejvyšší sklizně kukuřice v USA. Jestliže bychom veškerou v současnosti vypěstovanou kukuřici v USA věnovali produkci etanolu, nahradili bychom tím pouze cca 3,5 % současné spotřeby benzinu. Přitom je třeba mít na paměti, že USA sklízí 40 % světové produkce kukuřice a podílí se 70 % na světovém exportu kukuřice. Jak autoři zdůrazňují, dokonce i malý přesun kukuřice na výrobu etanolu může mít dramatické důsledky pro nejchudší populaci, obzvláště pokud vezmeme v úvahu, že se světová produkce potravin podle mnohých expertů musí do roku 2050 ztrojnásobit, aby uspokojila očekávanou poptávku.
Závěr
Jean Ziegler volá po pětiletém moratoriu, zákazu používání zemědělských plodin k výrobě biopaliv. Tento požadavek je ovšem poněkud úsměvný. Vždyť nebýt masivních státních dotací a státních příkazů, soukromý sektor by tuto praxi vůbec neprovozoval!
