Hojně se vyskytuje tvrzení, že globalizace zvyšuje tržní podíl největších korporací v jednotlivých „globalizujících se“ odvětvích. Toto tvrzení podrobuje kritice ekonom Pankaj Ghemawat v nejnovějším vydání prestižního časopisu Foreign Policy. Ve svém článku The World’s Biggest Myth (plné znění je dostupné zde) posuzuje míru koncentrace jednotlivých odvětví pomocí ukazatele, jak velký tržní podíl na daném trhu zaujímá 5 největších firem. Ghemawat dokládá na vzorku 16- ti „globalizujících se“ odvětví, že v 80. a 90. letech průměrná míra koncentrace nevzrostla, ale spíše mírně poklesla. V některých odvětvích se tržní podíl pěti největších firem mírně zvýšil, v jiných naopak snížil. Pokud bychom navíc prodloužili časový horizont a analyzovali vývoj jednotlivých odvětví z dlouhodobějšího hlediska, hypotézu o zvyšující se koncentraci to podle něj ještě více oslabuje, neboť u několika odvětví, v nichž se z krátkodobého hlediska mírně zvýšila koncentrace (např. výroba automobilů či produkce ropných produktů), ve skutečnosti došlo oproti stavu před několika desetiletími k významnému poklesu koncentrace. Příkladem budiž automobilový průmysl, v němž tržní podíl největších firem dle autora v podstatě nepřetržitě klesal od 20. let 20. století, kdy Fordův model T sám o sobě zaujímal 50 % podíl na světovém automobilovém trhu.
Tento Ghemawatův článek shrnuje některé závěry, k nimž dospěl spolu s Fariborzem Ghadarem v odborné studii Global integration ? global concentration (Industrial and Corporate Change, Volume 15, Number 4, pp. 595–623; úplné znění dostupné zde).
Na závěr drobné připomenutí: firma může dosáhnout vysokého tržního podílu či (dočasné) dominance v daném odvětví buď tak, že lépe a efektivněji slouží spotřebitelům než kterýkoli z jejích konkurentů, anebo je její tržní podíl uměle podpořen státními zásahy, které vytvářejí překážky vstupu do daného oboru podnikání a násilně omezují konkurenci. Prvním případ je plně slučitelný se svobodným trhem a nikterak neodporuje programu klasického liberalismu, zatímco proti veškerým umělým překážkám svobodné konkurence liberalismus ostře vystupuje. Jak říká F. A. Hayek (Právo, zákonodárství a svoboda, str. 332):
„Pokud daňové zákonodárství, zákon o korporacích nebo větší vliv na správní mašinérii vlády dávají větší jednotce diferenční výhody, které se nezakládají na skutečné nadřazenosti ve výkonu, pak vskutku existují veškeré důvody pro změnu takového rámce tak, aby se takovéto umělé výhody z velikosti odstranily. Avšak diskriminační politika namířena proti velkým jednotkám je stejně tak málo odůvodněná jako politika na jejich podporu.“
