Rozliční autoři spjatí s Liberálním institutem se k problematice zákazu dětské práce v rozvojových zemích vyjadřovali již několikrát – tak např. Václav Rybáček zde a Jiří Schwarz Jr. zde. Velmi trefně tuto problematiku shrnul Dan Šťastný v článku „Na obranu levné (i dětské) práce“ (Terra Libera 6/2001). Jelikož nemá valný smysl takříkajíc “znovu vynalézat trakař“, dovolím si z tohoto článku obsáhleji citovat (zdůrazněno mnou):
„Důvodem, proč děti v rozvojových zemích pracují, však není nějaká „zaostalá“, „nevyspělá“ legislativa, ale fakt, že rodina je natolik chudá, že si nemůže dovolit vydržovat své děti do 18 let jejich věku. Děti pracují zkrátka z toho důvodu, že jejich práce je zdrojem natolik značné části rodinného příjmu, že bez něho by životní úroveň celé rodiny poklesla, což by znamenalo větší hlad nejen pro rodiče, ale i pro samotné děti. Pouze ve vyspělých společnostech s velkým množstvím naakumulovaného kapitálu je možné, aby produktivní členové rodiny vyprodukovali dostatek zdrojů k tomu, aby mohli dopřát ostatním členům rodiny možnost spotřebovávat (tedy žít), aniž by cokoliv produkovali. Rodiny v rozvojových zemích, kde je kapitálu pomálu, si tento luxus nemohou dovolit – na získávání prostředků k obživě se tak musí podílet i děti.“
Mělo by být zřejmé, že panuje-li takováto situace, pak úřední zákaz dětské práce blahobyt dětí nejenže nezvýší, nýbrž má naopak tendenci jejich postavení ještě zhoršit. Pakliže by zákon zakázal zaměstnávat děti, „neznamenalo by to, že by děti nepracovaly, chodily se vzdělávat do školy nebo si hrály na schovku. Pracovali by i tak! Avšak za menší příjem a často v daleko horších podmínkách …“ (opět slova Dana Šťastného). S výjimkou případů, kdy jsou děti k práci nuceny násilím, nebo s nimi zaměstnavatel kupř. krutě zachází a zotročuje je, půjde totiž z hlediska samotných dětí o nejlepší dostupnou alternativu, jak si obstarat prostředky nezbytné k živobytí.
Pozoruhodné je, že podobný náhled na problematiku zákazu dětské práce vyjádřil i představitel dánské pobočky „Save the Children“ (Zachraňte děti) Rasmus Juhl Pedersen v norské televizi (vycházím z překladu Johana Norberga). Bangladéš na základě tlaku ze Západu zakázal oděvním závodům zaměstnávat děti mladší než 14 let. O práci v těchto továrnách tak přišlo dle odhadů 30.000 až 100.000 dětí. Juhl Pedersen však upozorňuje, že mnoho z nich skončilo na ulici coby prostituti a prostitutky. Zdůrazňuje, že živit se prostitucí či pracovat jako služka je z hlediska dětí mnohem horší, než pracovat v oděvních závodech. Juhl Pedersen dokonce vyslovil názor, že západní spotřebitelé, kteří vedeni „dobrým úmyslem“ bojkotují produkty, které mají vazbu k dětské práci, ve skutečnosti mohou zpúsobit více škody než užitku.
Že nejde o ojedinělé vyjádření jakéhosi osamoceného jedince z řad dánské pobočky „Save the Children“ („Red Barnet“), dokazuje jejich oficiální stanovisko k problematice dětské práce z roku 2002. Musím se přiznat, že jsem velice příjemně překvapen, nakolik jsou jejich názory rozumné a vesměs pevně zakotveny v realitě. Navíc když si znovu přečtete kapitolu o dětské práci z Norbergovy „Globalizace“ (str. 127-128), zjistíte, že podobný náhled sdílí rovněž i švédská pobočka „Save the Children“ („Rädda Barnen“):
„Švédská organizace Zachraňte děti se ve většině případů staví proti bojkotům, postihům a dalším opatřením souvisejícím s obchodem zaváděných na protest proti dětské práci. Jak se v minulosti ukázalo, děti jsou v důsledku těchto opatření donucené odejít z práce a vzniká riziko, že se ocitnou ve složitější situaci a přejdou do zaměstnání, které pro ně bude škodlivější než zaměstnání stávající. (…) Dívat se na všechna zaměstnání jako na stejně nepřijatelná je zjednodušením komplikovaného celku. Takový pohled komplikuje možnost nashromáždit síly a s jejich pomocí pak bojovat proti těm nejhorším formám vykořisťování.“
