Čtenář, jehož doménou není ekonomie, by očekával, že po několikaměsíční Švejnarově sebeprezentaci coby ekonomického experta se konečně dozví, co se to v té Americe děje, a zejména proč. To se bohužel neděje. Švejnar na přímou otázku o příčinách krize odpovídá, že banky si jen přeprodávaly nekvalitní hypotéky v rámci nejrůznějších balíčků a ratingové agentury vydávaly příliš dobrá hodnocení. Proč to mohlo fungovat? Podle Švejnara proto, že „celý systém šel nahoru a ceny nemovitostí stoupaly“. A proč se to zastavilo? Hádáte správně. Ceny začaly klesat.
Toť v kostce vše ze Švejnarova vysvětlení krize. Přinejlepším můžeme říci, že Švejnar konstatoval skutečnost, že ceny nemovitostí šly nejprve nahoru, ale pak dolů, a že se to na bankách podepsalo. To jistě, ale říká nám to, proč ke krizi došlo? Proč „šel celý systém nahoru“? To se od Švejnara nedozvíme. Místo toho se dozvídáme o jednom znepokojujícím dějinném paradoxu:
„Zajímavé také je, že je [krize]spojena s původně pozitivními jevy, které představují inovace na finančních trzích. Jenže vývoj nových finančních produktů byl rychlý a finanční instituce je nedokázaly ohlídat.“
Jinými slovy, inovace byly nejdříve pozitivní, ale protože byly příliš rychlé, staly se negativními, jelikož je nikdo nedovedl ohlídat. Ale to nám stále neříká, proč „šel celý systém nahoru“, což bylo to jediné, co mohlo podle Švejnara samotného problémy způsobit.
Celému rozhovoru vládnou „finanční inovace“ a na jiném místě také „psychologické rozpoložení“. Trh se z nějakého záhadného důvodu opět – jako už v roce 1929 a mnohokrát poté podle klasických učebnic – uspekuloval k smrti. Budiž, neberme nikomu právo na tento názor, ale nenechme tento názor vydávat za ekonomii, protože tato nedůstojná maska jí velmi škodí. Ekonomie krizi vysvětlit umí a nepotřebuje k tomu omnipotentní „psychologické rozpoložení“ ani „finanční inovace“, které mohou být všude a nikde podle toho, jak se to zrovna Švejnarovi hodí. Pokud by toto bylo maximum, co ekonomie umí říci k ekonomickému cyklu, bylo by to velmi smutné. Hlavně by to ale nebyla ekonomie ani jakákoli jiná věda. Byl by to mysticismus.
Švejnar sice nedokáže vysvětlit, proč krize vznikla, naštěstí však ví, jak jí čelit: „Bernanke dobře ví, že jednou z hlavních příčin velké krize ve třicátých letech byl nedostatek peněz v ekonomice. Tomu se proto snaží předejít a zaplavuje finanční trhy novou likviditou.“
Zajímavé je, že se ve Švejnarově interpretaci zjevuje centrální banka až v momentu krize. Poněkud jako blanický rytíř. Předtím totiž jako by neexistovala. Zopakujme však těm, kteří to nevědí nebo záměrně neříkají, že centrální banka tady byla celou dobu: emitovala peníze rychlými tempy, manipulovala tržní úrokové míry, uměle vyvolávala špatné investice a podněcovala bubliny. Zde je třeba hledat příčiny krize, ostatně jako už po x-té.
O tom Švejnar neříká ani slovo, protože ve srovnání s psychologickým rozpoložením a finančními inovacemi je to asi podružné.
Rozklíčovat Švejnarovy tautologické výroky o tom, že dokud jde systém nahoru, je dobře, zatímco jakmile jde dolů, je zle, je zprvu obtížné. Nakonec však z půlstránkového rozhovoru nezbude nic. Tedy přesněji, zbude jen jedna věc: dojem čtenáře, že ekonomie je bizarní a nesrozumitelná věda, která je buď naprosto nesmyslná, anebo tak komplikovaná, že jí nemůže laik nikdy rozumět a nezbude než ji svěřit do rukou odborníků, jako je Švejnar.
