Klíčovou a stěžejní otázkou je dle mého soudu následující problém:
„Má člověk právo ukončit svůj život a tedy i právo na to, aby mu jiní lidé nebránili spáchat sebevraždu? Pokud ano, za jakých podmínek?“
V tomto směru lze zastávat tato stanoviska:
- Je vždy po právu zabránit sebevraždě někoho jiného.
- Existují případy, kdy je legitimní zabránit jinému v sebevraždě, ale existují naopak i případy, kdy takový zásah po právu není .
- Je vždy nelegitimní zabránit sebevraždě někoho jiného.
Všímavý čtenář si zajisté povšimne, že touto otázkou jsem se v předchozím komentáři explicitně nezabýval. Z mého textu je ovšem zřejmé, že jsem přesvědčen, že lze rozpoznat přinejmenším nějaké případy, kdy ostatní lidé mají povinnost respektovat přání dotyčného člověka skoncovat se svým životem a mají se zdržet zásahů. O takové případy dle mého soudu jde např. právě u lidí, jež se nacházejí v podobné situaci jako Chantal Sebire, trpící vysoce bolestivou a smrtelnou chorobou, která ji navíc zohyzdila do té míry, že bylo pro ní utrpením vycházet na veřejnost. V jejím případě se evidentně jednalo o velice dobře zvážené rozhodnutí člověka, jenž dospěl k závěru, že další pokračování jeho života je pro něj již jen „čistou újmou“, útrpným a pasivním čekáním na nevyhnutelnou smrt. Lze mít sotva pochybnosti o tom, že přání Chantal Sebire „odejít z tohoto světa“ bylo „opravdu naprosto smrtelně vážně“ míněné, přičemž tuto svou „vůli nežít“ dostatečně jasně deklarovala i navenek. Co už jiného by proboha měl udělat člověk v její situaci, aby dal ostatním lidem nepochybně najevo, že si nepřeje, aby mu ve spáchání sebevraždy jakkoli bránili? Nechť si každý čtenář položí otázku, zda by byl skutečně ochoten zabránit sebevraždě Chantal Sebire třeba i násilím (izoloval by snad preventivně dotyčnou např. v „temné kobce“ a spoutal ji okovy, aby si nemohla „ublížit“?). Jakým právem by tak učinil?
Tím ovšem nepředjímám odpověď na otázku, zda je kupř. legitimní zabránit mladé dívce, jež se rozešla se svým chlapcem, v tom, aby skočila z Nuselského mostu. Moje intuitivní odpověď by zde zněla: ano, takový zásah je OK, neboť s velkou mírou pravděpobnosti lze očekávat, že nám tato dívka v budoucnu sama poděkuje za to, že jsme ji „zachránili před sebevraždou“. Nicméně otázka, zda, resp. za jakých podmínek lze ospravedlnit paternalistické zásahy do individuální svobody, není tématem pro krátkou glosu či komentář, nýbrž pro podrobnější studii či ještě spíše monografii. Existuje i poměrně rozsáhlá filosofická literatura zabývající se právě těmito a podobnými otázkami. Čtenářům mohu jen slíbit, že spolu s několika kolegy spolupracujícími s Liberálním institutem plánujeme sepsat studii, jež se bude z liberálního pohledu věnovat právě problematice paternalismu. V dotčené studii se samozřejmě budeme muset vypořádat i s výše položenou otázkou. Nechme se všichni překvapit, k jakým konkrétním závěrům nakonec dospějeme. 🙂
