Každý den se potýkáte se zpomalující ekonomikou – ti šťastnější jsou neustále masírováni médii, ti méně šťastní to pociťují na vlastní kůži, a peněženku. Čekáte, co s tím vaše mocná vláda udělá, a když po přehazování zodpovědnosti mezi minulým a současným šéfem centrální banky, vládou, bankami a vždyselhávajícím trhem ztrácíte naději, že bude recese zažehnána, přijde z Bílého domu vytoužená zpráva: Dostanete 300 dolarů!
Tak nějak může průměrný Američan vnímat poslední týdny vývoje důsledků tzv. hypoteční krize. Vynechme její příčiny i výčet možných řešení a zaměřme se teď na oněch 300 dolarů (resp. až 600 dolarů, což je maximum na jedince). Jaké jsou šance, že tento „dárek“ vlády svým občanům splní svůj proklamovaný cíl, tedy napomůže kulhající ekonomice?
Vžijme se zpět do kůže průměrného Američana. Na své konto dostane 300 dolarů, co s nimi udělá? Část si jistě vybaví, že všude kolem nich je recese, a když se ekonomice nedaří, tak je vhodné šetřit. Svůj šek si tedy uloží do banky nebo pod matraci a budou čekat, zda přijdou ještě horší časy, ve kterých ještě budou vděčni své prozřetelnosti, že tři stovky zbytečně nepromarnili. Oživení produkce? Nulové.
Najdou se však i tací, kteří se rozhodnou uposlechnout doporučení své vlády a v rámci své vlastenecké povinnosti šek beze zbytku utratí. Lze předpokládat, že část těchto peněz bude použita na produkci, která je puritánské společnosti trnem v oku, tedy sex, alkohol, gamlbing či drogy. Za to věrní republikáni svému prezidentovi přinejmenším nepoděkují, ale třeba budou vděčni za oživení ekonomiky, které by tato konzumace přinést mohla. Přinese?
Ačkoli výdaje za sex či alkohol nemusejí znít zrovna bohulibě, efekt na ekonomiku by se nemusel lišit od jiné spotřeby. Jestli bude pozitivní, to jde poznat po krátké úvaze. Představme si tedy, že část Američanů si za svých 300 dolarů něco koupí. Lze očekávat, že producenti na to zareagují zvýšením výroby, tedy tím, co si vláda slibuje? To, při vší úctě k prezidentovi Spojených států a jeho poradcům, nepřipadá v úvahu. Když Američané půjdou s vládním šekem na trh jakéhokoli výrobku či služby, jejich zvýšená poptávka bude mít dvojí efekt: vzroste obchodované množství a cena. Množství vzroste sice jen za předpokladu, že nabízející budou moci tento nárust poptávky uspokojit, ale tento předpoklad klidně udělejme. Kdyby tomu tak nebylo, veškerý okamžitý efekt by byl pouze růst ceny.
Ale i když krátkodobě množství prodaných statků vzroste, bude to mít dopad na dlouhodobou produkci? Na to lze odpovědět při zamyšlení nad reakcí producentů (i potenciálních). Cena vzrostla, takže by se jim mohlo vyplatit produkovat více, investovat do rozšíření výroby apod. To ovšem pouze za předpokladu, že nárůst poptávky je dlouhodobý – a to očividně nebude. To by se muselo rozdávání šeků opakovat pravidelně a často. Avšak v Americe k ničemu takovému dojít nemá a výrobci to vědí.
Nejpatetičtějším důsledkem tohoto kroku však bude reakce těch, kteří z objektivních příčin nebudou moci šek ani uspořit, ani propít – prostě ho vezmou do banky a zaplatí s ním opožděnou splátku za svou subprime hypotéku.
Způsobů, jak se úspěšně vypořádat s recesí, není mnoho, a tento k nim rozhodně nepatří. Jednorázová výplata 300 dolarů bude mít své důsledky: zvýšení vládního dluhu, zvýšení inflace a možná několik tisíc ranních bolehlavů jako důsledek vládou proplacené oslavy vládního rozhazování. Že v tomto výčtu není oživení ekonomiky? Není, a ani být nemůže…
