Zdeněk Pavlík: FED je nyní největší viník světového hladu

V současnosti je americká ekonomika kontrolována ze dvou hlavních politických center: (1) FED pro oblast monetární politiky a (2) vláda pro oblast fiskální politiky. Zároveň se předpokládá, že obě dvě politické sekce jsou na sobě nezávislé, přičemž FED by měl „pečovat“ především o „stabilitu“ cenové hladiny a vláda především o celkovou ekonomickou rovnováhu. Pokud došlo k nějaké nenadálé události či krizi, ve většině případů reagovala vláda pomocí své rozpočtové politiky. Na počátku nového tisíciletí se situace poněkud změnila a je to právě monetární politika včele s FEDem, která reaguje na vývoj americké ekonomiky mnohem citlivěji. A co více, FED, jmenovitě jeho hlavní představitel Ben Bernanke, začal „tlačit“ na vládu USA, aby schválila dodatečné zvýšení federálních výdajů ve výši 160 miliard USD na řešení problémů, které jsou spojeny s hypoteční krizí ve finančním sektoru.[1] Monetární politika se však tímto způsobem stává velice nebezpečná z důvodu ztráty důvěry, protože je naprosto neekonomická a enormně riskantní. Fiskální politika USA, která je vedena nejvyššími politickými autoritami, presidentem Bushem a ministrem financí Paulsonem, se pak pokouší „ukonejšit“ světové investory a americkou veřejnost pevností „natištěných papírků“ v podobě amerických dolarů, přestože americký dolar je jednoznačně v krizi, a vzhledem k inflační politice FEDu ani „pevný“ být nemůže. Tato slova dále podporuje hlavní představitel americké centrální banky Ben Bernanke tím, že inflační očekávání má FED pevně „v rukou“ a že americké ekonomice stagflace, neboli vysoká míra inflace doprovázená stagnací ekonomického růstu, nehrozí. Můžeme věřit těmto slovům nejvyšších představitelů americké hospodářské politiky důvěřovat?

Současná finanční krize je značným ekonomickým problémem, který se stále více „dostává“ za hranice americké ekonomiky. Ben Bernanke však z nějakého důvodu tvrdí, že původem inflace, se všemi jejími negativními dopady, jsou stále vyšší ceny komodit jako ropy, pšenice, rýže, kukuřice a samotných potravin, za což podle něj může silnější světová poptávka. Jednoznačně se však jedná o neuznání své viny, protože globální světová poptávka je přímým důsledkem inflační monetární politiky v podobě nízké úrokové míry a rostoucí světové peněžní nabídky. Zdrojem vyšší peněžní nabídky je samotný FED, který snížil centrální úrokovou míru, od níž se odvíjí federální efektivní úroková míra, z 5,28 % ze dne 30. května 2007 na 2,18 % ze dne 26. 3. 2008[2] a několikrát po sobě doplnil likviditu americkým bankám řádově v hodnotě několika set miliard USD.[3] Inflační monetární politika USA je tedy hlavní příčinou rostoucích cen a také tlaku na znehodnocení amerického dolaru, což dále nutí ostatní zahraniční centrální banky, které chtějí udržet kurz k dolaru, aby prováděly stejnou inflační politiku jako FED.

Situace je natolik vážná, že kvůli americké inflační politice začínají lidé trpět hladem. V médiích se hovoří o „velké potravinové recesi“, která se rozšiřuje co celém světě rychleji než samotná hypoteční krize. Na světových komoditních burzách, od nichž se odvozují světové ceny potravin, se například od začátku roku 2008 zdražila jedna tuna rýže třikrát a 24. dubna 2008 se dokonce dostala za hranici tisíce dolarů[4] nebo cena pšenice se za poslední rok zvýšila o 130 %. Podle údajů Světové banky se potravinová krize rozšířila ve 37 zemích světa a dále se odhaduje, že asi milion lidí se stane v důsledku vysokých cen potravin obětí intenzivnější chudoby.[5] Zvyšující se ceny potravin podnítily některé násilné nepokoje v řadě zemí třetího světa, které si vyžádaly desítky obětí na životech. Pokud se však podíváme do statistik Světové banky a OSN podrobněji, zjistíme, že světová sklizeň obilovin se za rok 2007 pohybovala přibližně na hodnotě 2,1 miliard tun, přičemž byla o 5 % vyšší než sklizeň obilovin v roce 2006. Jednalo se o velmi vysokou hodnotu, která by se nemusela v následujících letech opakovat. Z uvedeného vyplývá, že jestliže lidé strádají hladem a násilnými nepokoji již nyní, co se bude dít, až se sklizně obilovin začnou snižovat?

Proč jsem na začátku uváděl také hospodářskou politiku EU a USA? Bylo to z důvodu politiky ochrany životního prostředí, prostřednictvím níž se má omezovat spotřeba ropy, a jiných vyčerpatelných zdrojů, a má být nahrazována ethanolem a jinými biopalivy, které se vyrábějí právě z potravinových komodit, především z kukuřice nebo cukrové třtiny. Ekologická politika EU a USA právě tuto strategii biopaliv podporují. Podle Evropské komise by se měl v roce 2010 podíl biopaliv na spotřebě pohonných hmot dostat alespoň na 5,75 % a dále v roce 2020 by tento podíl měl být již 10 %. Americký prezident George Bush dokonce podepsal v prosinci roku 2007 energetický zákon, který kromě jiného definuje, že americká produkce biopaliv by se měla do roku 2022 zvýšit pětkrát. Skutečnost je ale jiná a účinnost ekologické politiky se jeví zcela opačná, než politikové očekávali. Vědecký výbor Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) totiž uvedl, že politika biopaliv je pro životní prostředí rizikovější než pokud by biopaliva nebyla vůbec produkována, a proto doporučil tento plán pozastavit. Dalším problémem je podle studie Minnesotské univerzity to, že produkce biopaliv vygeneruje 17krát až 420krát více oxidu uhličitého než při spotřebě paliv fosilních, a nebo, že farmáři nadměrně kácejí stromy z deštného pralesa, aby získali novou půdu pro další pěstování. Tito farmáři jsou vedeni „pokřivenými signály“ trhu způsobenými monetární politikou centrálních bank a fiskální, resp. ekologickou, politikou USA a EU, a neuvědomují si však, že značné množství oxidu uhličitého právě deštné pralesy pohlcují.[6] Z odhadů Světové banky dále vyplývá, že ceny pšenice a rýže se budou v roce 2008 pohybovat přibližně na dvojnásobné hodnotě z roku 2004 a ceny kukuřice, cukru a sóji by měly být vyšší přibližně o 56-79 %[7] Efektivita biopaliv je tedy naprosto nevyhovující a jen s podivením, že hlavní představitelé nejvyspělejších států světa jejich produkci podporují pomocí státních intervencí pokřivující svobodné tržní signály. V této souvislosti Světová banka poukazuje na to, že „množství obilovin, jichž je potřeba k naplnění jedné nádrže sportovního automobilu etanolem, by dokázalo uživit jednu osobu po dobu celého roku.“[8]

Shrnu-li tedy „monetárně-fiskální“ mix, který provádějí hlavní aktéři FEDu a političtí představitelé USA a EU, vede tato politika pouze k narušování struktury svobodného trhu, dále vede k mylným reakcím tržních subjektů reagujících právě na tyto „pokřivené“ tržní signály a v konečném důsledku k tomu, že především v nejchudších státech světa se stále více lidí setkává s dennodenním bojem o přežití. Pokud však tato situace bude přetrvávat, resp. pokud bude FED a ostatní centrální banky provádět inflační politiku, která je příčinou růstu cen a pokud budou vládní představitelé nejvyspělejších států realizovat „nesmyslnou“ ekologickou politiku, může se globální ekonomika dostat do krize ohromných rozměrů.