Novináři zjevně milují „dramata“, v nichž proti sobě stojí jednoznačně vymezení zlosynové a „klaďasové“. Jde-li o události z oblasti ekonomiky, padouchy v očích novinářů typicky bývají podnikatelé (neboť jsou přece motivováni „bezohlednou honbou za ziskem“, třeba i na úkor spotřebitelů), naopak jako „hrdiny“ žurnalisté vykreslují bdělé úředníky, kteří „neochvějně hájí zájmy spotřebitelů před úklady a nástrahami podnikatelů“. S nadsázkou řečeno, neexistuje zřejmě podnikatelova aktivita svou podstatou natolik nevinná, aby na ní nemohl ulpět stín podezření, že je aktivitou „nekalou“.
Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem četl článek Taxislužby si vedou black listy klientů potížistů (E15, 18. 7.). Z článku se dozvídáme „překvapivý“ fakt, že se provozovatelé taxislužby snaží vyvarovat těm klientům, s nimiž v minulosti získali špatnou zkušenost (kupř. za jízdu nezaplatili, byli opilí a chovali se agresivně, či šlo o „vtipálky“, kteří si telefonicky objednali taxík na určitou adresu a pak k němu nepřišli). Dispečinky taxislužeb proto využívají technologii, která je schopna k telefonnímu číslu volajícího přiřadit různé údaje včetně jména či ,,solidnosti“. Zároveň je v článku naznačeno, že firmy mají přirozenou tendenci být v tomto směru obezřetné, protože každý bojkot klienta, kterého chybně identifikují jako „potížistu“, pro ně samozřejmě znamená zbytečně ušlý příjem.
Nebyli by to ale novináři, aby v této věci nehledali nějakou „neplechu“:
„Práce s telefonními čísly klientů se pohybuje na hraně zákona. ,,Takové údaje lze shromažďovat pouze pro osobní potřebu,“ řekl E15 Igor Němec, šéf Úřadu pro ochranu osobních údajů.“ (…) Podle Jiřího Kvasničky, majitele AAA Taxi, je vše v pořádku. ,,Co se týká ochrany osobních údajů, máme to ošetřené,“ tvrdí Kvasnička.“
Někdy mám pocit, že by novináři byli patrně spokojeni jen tehdy, kdyby podnikatelé směli učinit jen to, co jim výslovně dovoluje zákon. Pokud je „na hraně zákona“ dokonce i to, že si člověk eviduje, kdo mu v minulosti za zboží či službu nezaplatil (apod.), co proboha „na hraně zákona“ není?
Vůbec se mi zdá, že se v současnosti klade až nesmyslně velký důraz na tzv. „právo na soukromí“ a ochranu osobních údajů. Brání-li např. zákon věřitelům, aby zveřejnili informace o tom, že jejich smluvní partner řádně neplní své závazky (resp. je-li ke zveřejnění takových informací zapotřebí dlužníkův souhlas), pak tím narušuje „reputační mechanismy“, jež jsou pro rozvoj smluvních vztahů a obchodování velmi důležité (viz. tento článek Martina Froňka). Tím, že si informaci o nedůvěryhodnosti a nespolehlivosti svého smluvního partnera neponechám pro sebe, ale sdělím ji i dalším osobám, jednak poskytuji cennou službu ostatním lidem (snáze se mohou vyhnout někomu, kdo neplní závazky). Navíc tím celkově přispívám ke vzniku prostředí, v němž se minimalizují případy, kdy smluvní strany nedodržují své závazky. Pokud totiž člověk ví, že se informace o jeho „smluvním deliktu“ rychle rozšíří i mezi ostatními lidmi, pak si porušení smlouvy dvakrát rozmyslí. Svým deliktem pak totiž neohrozí jen spolupráci s jedním smluvním partnerem, ale snižuje si tím i možnost uzavírat v budoucnu oboustranně výhodné kontrakty s širokou škálou ostatních lidí, kteří se o jeho nedůvěryhodnosti dozvědí.
