Mýtus o zlatém věku najdeme patrně u všech civiliazcí. Antická literární tradice si v něm přímo libuje. Hésiodos ve svém dílku Práce a dny popisuje postupný úpadek lidského pokolení, na jehož počátku byl bájný zlatý věk. Vypráví, že za časů nejmladšího z Titánů Krona žilo lidské pokolení v blaženosti, vládl řád a harmonie. Hésiodos uvádí pět (původně pravděpodně uváděl čtyři) stadií úpadku, sám sebe vidí ve fázi poslední, věku železném. Podobné motivy najdeme u Vergilia, Horatia i Ovidia. Ten o zlatém věku např. píše:
… svůj život trávilo lidstvo bezpečně v lahodném klidu, a vojska mu nebylo třeba.
Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netlk jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama.
…
Tu proud mléka, tam nektaru proud se potokem valil,
onde zas zelený dub byl smáčen kapkami medu.
(Ovidius, Proměny. Praha 1967, s. 11.)
Takový svět, v hebrejské tradici je to svět rajské zahrady, nezná vzácnost. Pečení holubi létají rovnou do úst, všeho je dostatek, není zde soukromé vlastnictví, neboť není třeba. Potenciál společenského konfliktu vymizel. Jak lákavá idea.
Podle historika Richarda Pipese stojí zmíněný mýtus v základech mnoha útoků na instituci soukromého vlastnictví, které se objevují v dlouhé tradici politické filosofie Západu. Povědomí o bájných vzdáelných koutech Země, kde přece jen lidé žijí bez institucí a v harmonii, ovlivnilo i náhledy novověkých objevitelů, kteří se vydávali prozkoumat nepoznané světy a při tom se setkávali s odlišnými civilizacemi. Byli v pokušení podlehnout dojmu, že např. indiánské kultury neznají soukromé vlastnictví. Odtud už je pak jen krok k pracem antropologů 19. století, kteří de facto mýtus o zlatém věku převzali, a jak Pipes ve své knize ukazuje, bylo to důsledkem špatné interpretace dat.
I zdálo by se, že dnes už na pohádky nikdo nevěří. Elitní americký antropolog Marshall Sahlins nicméně tvrdí, že vzácnost je „tržní obsese“, „rozsudek, který vynesla naše ekonomika“. Jsou dvě možnosti, jak vzácnost zmírnit. Produkovat statky, které uspokojí lidské potřeby, nebo žádné potřeby jednoduše nemít. Sahlins oslavuje možnost druhou, neboť takto nahlíženo, společnost sběračů a lovců byla nesmírně bohatá. Naproti tomu dnešní člověk „otročí, aby přklenul most mezi svými neomezenými potřebami a omezenými prostředky,“ což označuje za „tragédii moderní doby“. Vzácnost je pro něj produktem trhu, nikoli naopak:
„Tržně-průmyslový systém vzácnost instituuje způsobem, který nemá obdoby. Tam, kde jsou výroba a rozdělování zcela řízeny chováním cen a kde živobytí závisí na tom, že něco dostanete a utratíte, tam se nedostatek hmotných zdrojů stává zjevným, předvídatelným výchozím bodem všech ekonomických aktivit.“
Alex Tabarrok se ptá, zda vůbec někoho překvapuje, že zmíněný akademik patří mezi velké odpůrce založení Institutu Miltona Friedmana na University of Chicago. Mě rozhodně ne.
O „aféře“ s opozicí vůči Milton Friedman Institute se lze více dočíst na blogu Jaroslava Borovičky.
