Čelní představitelé státních institucí české občany uklidňují, např. ministr Kalousek, premiér Topolánek či guvernér ČNB Tůma. Dorazí krize do české kotliny? Důležitá je role, jíž finanční zprostředkování plní. Finanční trhy mají činit alokaci zdrojů efektivnější, na základě signálů jako úroková sazba, hospodaření, odhady poptávky, vytvořit určitou životaschopnou strukturu ekonomiky. Jsou-li signály špatné, je alokace neefektivní a výsledkem jsou škody ve finanční i reálné sféře. Finanční sféra má problém, neboť dlužníci nesplácí. Reálná sféra má problém, neboť špatné odhady vedou k předlužení a krachům podniků i spotřebitelů. Výsledkem je pokles ekonomické aktivity a nezaměstnanost.
Americká vláda (a mnohé další) může štědře hojit rozvahy finančních institucí, ale tím neřeší problém nevhodné struktury ekonomiky. Realokace kapitálu a pracovníků zahnaných měnovou expanzí a silnou poptávkou do odvětví stavebnictví, finančního zprostředkování či dalších činností v oblasti nemovitostí je nutná. Mnoho zdrojů je zde neefektivně využito a musí se přesunout do jiných výrob, proto již několik měsíců vidíme v zámoří rostoucí nezaměstnanost, jež roste v podstatě nezávisle na dočasném entuziasmu investorů z vládní pomoci, klesající průmyslovou výrobu i využití výrobních kapacit. Ekonomika USA nutně projde očistnou recesí, která se dotkne i okolního světa.
Tyto projevy krize jsou důsledkem dění ve finanční sféře, hlavně a především léty nízko držených úrokových sazeb. Ve finanční sféře lze za možný indikátor blížící se krize považovat růst sazeb na mezibankovním trhu, ztrátu vzájemné důvěry mezi bankami. Banky si nevěří, nepůjčují, tudíž obvykle přichází centrální banka a likviditu potřebným dodá. Tedy opravuje svobodná rozhodnutí účastníků trhu tak, jak uzná za vhodné. K mezibankovnímu trhu můžeme jako indikátor možné krize v té tzv. reálné ekonomice přiřadit trh práce, kde se dříve či později projeví škody napáchané finanční sférou ve struktuře reálné ekonomiky.
ČR se krize může dotknout různými způsoby. Třeba krizí důvěry obyvatel v banky, jako reakce na problémy bank v okolním světě, tedy tvz. runem na banky. Nejde ale pouze o banky, i o pojišťovny, penzijní fondy, investiční fondy a společnosti. Ti všichni investují. Pojišťovny a penzijní fondy své technické rezervy, podílové fondy prostředky získané prodejem podílových listů, nakupují akcie, dluhopisy, vstupují do termínovaných obchodů typu futures, půjčují a nesou rizika defaultu, které s růstem cen základních statků roste.
Jestliže světové akciové indexy padají, jestliže klesají ceny dluhopisů, klesá i majetek českých občanů uložený u těchto institucí, a tím dále klesá chuť utrácet či investovat. Není při globální propojenosti trhů možné tvrdit, že krize na české občany nedopadne. Připojí-li se k otřesům na finančních trzích, což je téměř jisté, i hospodářský útlum v zemích našich nejvýznamnějších obchodních partnerů a tím i pokles odbytu exportérů, nebo vynucená změna úrokových sazeb jako reakce na téměř celosvětové snižování sazeb, můžeme se klidně dočkat stagnace při rychle rostoucí cenové hladině, tedy stagflace.
Krize není u konce, již samotný ministr financí varuje před krachy dalších bank, což budou další těžké rány pro finanční trhy a dopadu cenových pohybů nebude ani malá česká otevřená ekonomika uchráněna. Ať už jde o dopady do hospodaření finančních institucí, a v podstatě nikdo (kromě institucí samotných) přesně neví, jaká je skladba portfolií tuzemských finančních institucí, či do ekonomické aktivity, výroby a nezaměstnanosti. I na základě aktuálního dění v reálné ekonomice předvídá např. americký ekonom Nouriel Roubini krizi ještě hlubší, než jaká je nyní očekávána.
