Historik John Steele Gordon se v článkuAShort Banking History of the United States (Wall StreetJournal, 10. října 2008) zamýšlí nadhistorickými kořeny současné finanční krize vUSA. (Pra)základy dnešních potížíspatřuje již ve vývoji amerického bankovníhosektoru v 19. století. V článku se ovšem dopouštímimořádně velkého množství omylů anepřesností.
Gordon si všímá, že v19. století a na začátku 20. století se v USAbankovní krize opakovaly prakticky každých 20 let:1819, 1836, 1857, 1873, 1893, 1907 a 1929. Klade si otázku, zjakého důvodu byl americký finanční systémtak náchylný k periodickým a katastrofickýmkrizím a panikám. Na vině je prý „zhoubnývliv Thomase Jeffersona“ a jeho následovníků, kteříúspěšně zabránili tomu, aby v USA trvale vzniklasilná centrální banka, jež by „kryla záda“komerčním bankám. Gordon vykresluje Jeffersona jako„ekonomického nedouka“, jenž nesnášel obchod,spekulátory a ze všeho nejvíce banky, které proněj byly symbolem „koncentrované ekonomické moci“.Do kontrastu s Jeffersonem Gordon staví jeho politickéhorivala Alexandera Hamiltona, který podle něj měl na rozdílod Jeffersona „hluboké a praktické znalosti, jakfungují trhy“, a proto prosazoval zřízenísilné centrální banky po vzoru Bank of England,která by pečovala o náležitou „stabilitu“ měny asloužila by v případě krizí ostatním bankámjako věřitel poslední instance.
Již v této části jeGordonův narativ velmi pochybný. Jak ukazujeThomas DiLorenzo, Thomas Jefferson měl ve skutečnosti velicedobře nastudovány díla klasických ekonomů,jako jsou Adam Smith, David Ricardo, Jean Baptiste Say (jehož seJefferson dokonce pokoušel přesvědčit, aby začal přednášetna Virginské univerzitě) či Richard Cantillon. Ostatně,vstup do jeho vily zkrášlovalabusta francouzského ekonoma (a příznivce„laissez-faire) A. R. J. Turgota, jehož si Jefferson velmi vážil.Jefferson se ostře stavěl proti Hamiltonovu „merkantilistickému“programu, založeném na státem kontrolovaném aovládaném bankovnictví, dotacím výrobcům,protekcionistické celní ochraně, vysokýchspotřebních daních a veřejném dluhu. Hamiltonbyl naopak podle DiLorenza v oblasti ekonomie jen málo vzdělána byl zuřivým protekcionistou (dokonce prý podporovalúplný zákaz dovozů ze zahraničí doUSA). [Pozn: DiLorenzovi brzy vyjde nová kniha Hamilton´sCurse, v níž se detailně zabýváHamiltonovým politickým a ekonomickým programema popisuje přetrvávající neblahý vliv,jenž si tento program udržel dodnes. Předchozí DiLorenzůvčlánek o Hamiltonovi je zde.]
Hamilton svůj spor se Jeffersonemdočasně vyhrál; v roce 1791 byla zřízena (First)Bank of the United States. Gordon hodnotí výsledkyjejího krátkodobého působení veskrzepozitivně: byl to prý „velký úspěch“, zemizajistila „regulérní peněžní zásobu“a „koherentní a disciplinovaný bankovnísystém“. Gordon ovšem cudně mlčí o tom, že bankabyla zodpovědná za mohutnou inflaci bankovek a úvěrů,následkem čehož v období 1791-1796 stoupla cenováhladina asi o 72 %. Objem emitovaných bankovek a depozitkomerčních bank se během fungování First Bank (tj. do r. 1811) zvýšil z 2,82 mil. $ na 10,95 mil. $[MartinThomay, str. 25]. Co se týče Second Bank of theUnited States (byla zřízena r. 1816), její inflační politika spolu s následnou prudkouúvěrovou kontrakcí, ke které banka přikročilav červenci 1818 (během jednoho roku klesla peněžní zásobao 28,3 %), vyvolala v roce 1819 bankovní paniku anavazující hospodářskou recesi [viz opětThomay, str. 26]. Nezdá se tedy, že by činnost těchtokrátkodobě působících centrálníchbank byla blahodárná, spíše naopak.
Poté, co byla i Second Bankzrušena (resp. jí prezident Andrew Jackson neprodloužillicenci), zažily USA období 73 let, kdy neměly centrálníbanku. Gordon tvrdí:
„ZaJeffersonovskou averzi k centrálnímu bankovnictvíjsme zaplatili obrovskou cenu. Při neexistenci centrálníbanky jsme neměli k dispozici způsob, jak „napumpovat“ dobankovního systému likviditu a odvrátit takpaniku. V důsledku toho byly americké bankovní panikyv 19. století mnohem horší než v Evropě a vedly kdelším a hlubším hospodářskýmdepresím.“
Podle Gordona tedy právěneexistence centrální banky byla hlavnípříčinou toho, že byl americký bankovnísystém v 19. století fragilní a nestabilní.Toto tvrzení však ve světle historických faktůneobstojí. Tak především, v odbornéliteratuře, jež se zabývá bankovnictvím v tétoéře, se vytvořil konsensus [viz IgnacioBriones a Hugh Rockoff, str. 296-302], že americkébankovnictví bylo náchylné ke krizím apanikám především kvůli nevhodnýmregulacim. Zákony zpravidla nařizovaly, aby banky krylyemitované bankovky státnímidluhopisy, prostřednictvím záručníhovkladu u státního finančního kontrolora. Bankytedy byly povinny držet velkou část aktiv ve vládníchdluhopisech, což jim bránilo patřičně diversifikovatjejich portfolia. Z toho důvodu byly silně vystaveny politickýmrizikům a nestabilitě, které vedly k značným výkyvůmv tržních cenách dluhopisů. Lavinovité pádybank byly často primárně vyvolány náhlýma prudkým poklesem tržní hodnoty státníchdluhopisů (tak např. po vypuknutí občanské válkypropadla mezi červnem 1860 a červencem 1861 cena dluhopisůTenessee o cca 55 %, následkem čehož zkrachovalo či ustalov podnikání 87% bank působících vestátě Illinois [viz VáclavRybáček, str. 7]).
Americké banky byly navícoslabeny i dalším regulatorním zásahem: bankytotiž nesměly zřizovat pobočky na územíjiných amerických států a mnohdy nebylopřípustné ani zřizování poboček vrámci daného státu (tzv. „unit banking“).Tato restrikce bránila teritoriálnídiverzifikaci rizik; banky tak byly silně vystaveny regionálnímvýkyvům hospodářství [ohledně americkéhobankovnictví v 19. století viz též MichalKvasnička, str. 9-11]
Gordonovo tvrzení, že to bylaprávě absence centrální banky, kterázapříčinila nestabilitu amerického bankovnictví,zpochybňuje i srovnání s érou „svobodného“(tj. relativně mírně regulovaného) bankovnictví v sousední Kanadě [viz opět Ignacio Briones a HughRockoff, str. 302-304]. Kanadské banky nebyly povinny držetjako rezervy státní dluhopisy a mohly volně vytvářetpobočky. Díky tomu byly v průměru větší nežamerické a byly schopny lépe diversifikovat rizikavztahující se k jednotlivým regionům. Výslednýrozdíl ve stabilitě obou systémů byl poměrnědramatický. Nejvýrazněji se projevil během Velkédeprese, kdy USA i Kanada sice utrpěly srovnatelně velkýpokles HDP, avšak dopady na bankovní sektor byly zcelaodlišné. V USA propukla masivní bankovní panikaa zkrachovaly stovky bank – slovyMiltona Friedmana:
„Na vrcholuprosperity v polovině roku 1929 bylo ve Spojených státechskoro 25 000 komerčních bank. Na začátku roku 1933jejich počet klesl na 18 000. Když byly prezidentem Rooseveltemodvolány bankovní prázdniny deset dní pojejich oznámení, bylo povoleno znova otevřítjen 12 000 bankám a později jen 3 000 dalším. Celkověběhem čtyř let krize zmizelo zhruba 10 000 z původních 25000 bank – bankrotem, spojením s jinými bankami, nebolikvidací.“
Naproti tomu v Kanadě nezkrachovalaani jedna banka. Některé bankovní pobočky bylysice uzavřeny, ale bankovní systém jako celek prošelkrizí bez větších problémů. Centrálníbanka byla následně v Kanadě zřízena až v roce1935, avšak nikoli kvůli obavám ohledně stabilitybankovního systému, nýbrž z ryze politickýchdůvodů. Jedním z důvodu bylo i to, že sepředpokládalo, že centrální banka bude schopnazahájit inflaci peněžní zásoby, jež zemivyvede z deprese, či ji aspoň zmírní [dalšídůvody – rovněž politického rázu – nastiňujeMartin Thomay na str. 29-30]).
Tím je výrazně oslabenoa zpochybněno Gordonovo tvrzení, že to byla právěabsence silné centrální banky, kteráučinila americký bankovní systém fragilním.Gordon by se minimálně musel přesvědčivě vypořádats kanadským protipříkladem, jenž jeho tvrzení(přinejmenším prima facie) vyvrací.
