Probíhajícífinanční krize poskytuje příležitost zamyslet se nadtím, jaký typ institucionální reformyzavést, aby se podobné krize pokud možno neopakovaly,popř. se jejich výskyt minimalizoval. Příslušnícimoderní „rakouské“ školy ekonomie vedou dlouhodobýspor ohledně legitimity a ekonomických důsledkůbankovnictví částečných rezerv. Na jednéstraně stojí odpůrci frakčního bankovnictví –zejména „ortodoxní Rothbardovci“ (Guido Hülsmann,Hans- Hermann Hoppe a Walter Block), naopak mezi obhájcebankovnictví částečných rezerv patřínapř. Lawrence H. White, George Selgin, Steve Horwitz, Pascal Salina nedávno zesnulý Larry Sechrest. [Výběrovoubibliografii najdete na konci tohotoBlockova článku; (relativně) stručné shrnutíhlavních argumentů obou stran podávají tyto dvačlánky (publikované v The Independent Review, vol. V,n.1, Summer 2000): George Selgin: ShouldWe Let Banks Create Money? versus Guido Hülsmann: BanksCannot Create Money.]
Odpůrci bankovnictví sčástečným krytím rozlišují dva základní typylegitimního bankovnictví:
„Depozitní bankovnictví“ (warehouse banking), kdy banka působí v roli skladu peněžní komodity (zlata, stříbra …), tj. předmětem smlouvy s klientem je úschova peněz. Klient si po celou dobu kontraktu ponechává právo kdykoli si uložené peníze nebo jejich část z banky vybrat. Banka v takovém případě nepřetržitě drží 100% rezervy a není oprávněna používat deponované peníze k vlastním účelům. Zdrojem bankovních příjmů jsou tu poplatky za úschovu peněz, které jí platí klient.
„Úvěrové bankovnictví“ (credit banking), kdy banka funguje jako finanční zprostředkovatel, tj. půjčuje si na přesně vymezenou dobu peníze od osoby A a poté zapůjčuje tyto peníze osobě B. Jedinec A se po celou smluvenou dobu dočasně vzdává práva tuto peněžitou částku používat a jakkoli s ní disponovat. Banka vyplácí osobě A úrok, od osoby B naopak úrok získává – banka tudíž vydělává na rozdílu mezi výší obou úroků.
Bankovnictví s částečnýmirezervami je hybridní formou, která směšuje tyto dvatypy kontraktů. Osoba A si ponechává plnéprávo s uloženými penězmi kdykoliv disponovat a používatje, avšak banka zároveň část těchto prostředkůzapůjčuje někomu jinému (anebo tyto prostředky investuje). Díky tomu banka můžeplatit A úrok, popř. mu neúčtuje poplatky za úschovupeněz (vedení účtu atd.), anebo je alespoň vedeníúčtu podstatně levnější, než jak by tomu bylo přičistém „depozitním bankovnictví“.„Ortodoxní Rothbardovci“ proti bankovnictví sčástečnými rezervami („FRB“) vyslovují předevšímtyto námitky:
FRB je „inherentně podvodné“, resp. i kdyby banka měla souhlas klienta, šlo by nutně o neplatnou smlouvu.
FRB je vysoce fragilní a vnitřně nestabilní, je náchylné k panikám a runům, neobejde se bez „věřitele poslední instance“ v podobě centrální banky (což implikuje nahrazení komoditních peněz „papírovými penězi“) a dalších institucí státní „záchranné sítě“ (např. povinné „pojištění“ vkladů atd.).
FRB je zodpovědné za opakující se hospodářské cykly, které jsou vyvolané umělými úvěrovými expanzemi, kdy banky vytváří úvěry tzv. „z ničeho“, tj. tyto úvěry nejsou „kryty“ „skutečnými úsporami“; výsledkem těchto umělých investičních boomů je vznik takové časové struktury produkce, která je v rozporu s „časovými preferencemi“ občanů (jejich ochotou odložit současnou spotřebu ve prospěch budoucí spotřeby).
FRB přitom nepřináší v porovnání s bankovnictvím 100% rezerv žádný dodatečný hospodářský prospěch, popř. tento prospěch ani zdaleka nepřevažuje nad negativy ad 2. a 3.
Platnost těchto výhrad postupněpřezkoumáme v navazujících komentářích.
