Nedávno jsem dopsal jistý rozsáhlejší text, jehož součástí bylo i porovnání toho, jak pečlivě lidé hospodaří s vlastními penězi v porovnání s případy, kdy utrácejí peníze někoho jiného. Šlo o rozvedené a mírně přeformulované schéma, které použili Milton a Rose Friedmanovi ve známé knize Svoboda volby (str. 118-120; v online verzi knihy je bohužel jejich tabulka poněkud „rozhozená“). Výsledný text jsem poté pro zajímavost poslal mj. i jednomu známému, jenž je zapřisáhlým sociálním demokratem. Reakce na tuto část byla velice pozoruhodná. Onen dobrý muž s mým (resp. Friedmanovým) výkladem nesouhlasil, a to na základě tohoto „argumentu“:
„…existují i lidé, kteří jsou schopni šetrně a účelně hospodařit se společnými prostředky (např. národní podnik Budvar) …“
Člověka až fascinuje, kolik lidí si myslí, že lze úspěšně vyvrátit výrok typu „soukromý vlastník se typicky stará o majetek pečlivěji než dočasný správce veřejného majetku“ poukazem na jeden, dva konkrétní případy, kdy soukromý vlastník svou nedbalostí přivedl majetek „zu Grund“ a/nebo kdy je naopak veřejný majetek řádně spravován. Zajímalo by mně, zda by tito lidé stejně vehementně brojili proti tvrzení, že muži mají typicky vyšší postavu než ženy. Pokoušeli by se snad také „vyvrátit“ toto tvrzení poukazem na to, že znají jakousi Růženu, která měří 197 cm a je tedy vyšší než velká většina mužů? Spousta lidí má evidentně za to, že jakmile výrok z oblasti ekonomie neplatí vždy a všude, tj. zcela bezvýjimečně, nejde ve skutečnosti o žádný „ekonomický zákon“, nýbrž je pak de facto možné téměř cokoliv. „Ve skutečnosti je to o lidech“, praví poté dotyčný oponent. Vzápětí vytasí svůj největší „trumf“:
Však jen dejte soukromé vlastnictví do rukou lemplovi, a to se budete divit, jak rychle se mu onen majetek rozkutálí.
Podobného rázu je po mém soudu i „nevyléčitelná“ víra mnohých lidí, že stačí pouze zvolit do vládních úřadů „ty správné lidi“, a drtivá většina problémů spojených s politikou bude vyřešena. Přitom fakt, že mezi čelnými politiky jsou vysoce zastoupeni lidé, kteří jsou poměrně bezcharakterní, oportunističtí a leckdy i poněkud psychopatičtí[i] , sotva bude ryzí náhodou. Daleko pravděpodobnější se zdá být, že v politické soutěži mají systematickou komparativní výhodu lidé, jež mají mj. výše uvedené vlastnosti. Ale většina lidí bude navzdory tomu zatvrzele (a marně) doufat, že se jim jednou vskutku podaří zvolit do čelných funkcí „anděly“ a všechno hned bude úplně jiné, lepší …
[i] Příkladem budiž jistý lékař z nejmenované levicové strany.
