Paradox, americká vláda nafukuje své dluhy, aby minimalizovala dopady politik institucí, jež sama založila. A druhý paradox. Dílem marného mazání stop roste zadlužení vlády závratným tempem, ale ekonomika přitom stále chřadne. Pro začátek se zeptejme ekonomů, co s tím? Roubini doporučuje stimulaci vládními výdaji. Jenže je v intelektuálních kleštích. Ví, že další stimuly finanční situaci vlády zhorší, ale zároveň je přesvědčen (?), že více směnných prostředků ekonomickou aktivitu povzbudí. Co teď? Vybruslí z požadavku na jasnou odpověď stylem „moderního ekonoma“, nedá jasnou odpověď. „Stimuly nemohou být ani příliš malé, ani příliš velké.“ Užitečnost takového tvrzení se blíží nule.
Takže možná se za pár měsíců dozvíme, že „tento stimul byl příliš malý“ anebo „byl příliš velký“. Zatímco si čtenář v hlavě přerovnává různé protichůdné komentáře o délce krize a způsobech „léčby“, probouzí se do světa monetizace dluhů, eskalujících nerovnováh na měnových trzích, rostoucích cen při klesající ekonomické aktivitě a především rostoucí nezaměstnanosti. A inflační nálož tiká a roste. Opravdu (nejen) Roubini věří, že zdrojem dlouhodobého oživení, nápravy cen a smysluplné realokace zdrojů, je stupňování vládního zadlužení a rychlejší produkce směnných prostředků? Snad si tím chce Nouriel Roubini vytvořit poptávku po svých službách věhlasného ekonoma. Čím delší bude krize, tím déle a častěji si bude užívat televizních reflektorů, psát články do časopisů a na internetové portály. J.B.Say by se asi usmíval.
