Bylo to již na konci 20. let minulého století, kdy se Friedrich A. Hayek rozhodl dlouhým odborným článkem jednou provždy vyvrátit nejrůznější teorie „podspotřeby“, „nadvýroby“, „nedostatečné agregátní poptávky“ a jim podobné, které tehdy tolik nabíraly na popularitě. Hayekovi se to podařilo dokonale: v článku The „Paradox“ of Saving (přeložen z němčiny pro britský žurnál Economica, May 1931) mimo veškerou pochybnost ukázal absurditu teorií nadvýroby a nesmyslnost vládních snah „pomáhat“ měnově či jinak finální poptávce v ekonomice. Naneštěstí však v následujících desetiletích ve světě zvítězila doktrína nadvýroby: pro všechny ty, kdo si přáli řídit ekonomiku shora či plodit nekonečné články o nestabilitě tržní ekonomiky, byla asi příliš lákavá, než aby se trápili s tím, zda vůbec dává smysl.
Křížová výprava proti těm, kdo šetří
Makroekonomie hlavního proudu, jež stále implicitně vychází z Keynese, od té doby tak dlouho omílala a pilovala teorii nadvýroby a vládní stabilizace, že ani ekonomická žurnalistika nemohla zůstat neovlivněna. Články českých médií z minulého týdne jsou toho dobrým dokladem. Hospodářské noviny, které by měly ekonomii rozumět nejvíce, v pondělí 15.2. hlásají „Všichni šetří, nezůstal nikdo, kdo by oživil ekonomiku“. Ještě ten samý den svoji myšlenku dovádějí k dokonalosti titulkem „Češi málo utrácejí. Pomohla by vyšší mateřská a třinácté důchody“. Lidové noviny den na to ve stejném duchu prohlašují, že „Nákupní horečka po 11 letech končí. Česko je v bludném kruhu“.
V čem že údajně spočívá tento „bludný kruh“ a proč že máme přestat šetřit? Podle doktríny nadvýroby je náš současný problém ten, že není dostatečná poptávka pro koupi celého objemu produkce, která se vyrábí. Na první pohled takový názor může působit přesvědčivě: pokud někdo neodkoupí všechno to, co se vyrábí, výsledkem bude snižování výroby a propouštění zaměstnanců. To jen nadále sníží finální poptávku, proces se opakuje a vzniká onen bludný kruh. Proto to hlavní, co nyní prý potřebujeme, je povzbudit spotřebu. „Hlavně nešetřit“, hlásají média. Ten, kdo šetří, totiž podle tohoto názoru ukrajuje z finální spotřební poptávky a dostává nás do krize z nadvýroby. Celé jako by to do sebe dobře zapadalo. Není pak divu, že i Hospodářské noviny navrhnou jako řešení socialistické programy na zvyšování mateřské či důchodů.
Jak úspory a volné ceny vedou k hospodářskému růstu
Hayek však ukázal, proč je tato doktrína od počátku chybná. Opomíjí totiž dvě klíčové věci: že hospodářský růst vychází jedině z úspor a že tržní ekonomika má cenový mechanismus. Začněme úsporami. Akt úspor, tedy ukrojení ze spotřeby a poskytnutí zdrojů k investicím do výrobní kapacity, je právě to, co nás v čase činí bohatšími. Jediná cesta, jak mít zítra více aut, domů nebo vína k večeři, je omezit dnes spotřebu a takto ušetřené zdroje věnovat na zvyšování produkční kapacity, která tato auta, domy nebo víno vyrobí. Už z tohoto elementárního důvodu je boj proti „šetření“ bojem proti hospodářskému růstu. Autoři těchto výroků si to pouze neuvědomují.
Nyní přichází na řadu onen zdánlivý „paradox“ úspor (i Hayek jej v názvu dal do uvozovek, aby předeslal, že ve skutečnosti o žádný paradox nejde). Pokud jdou úspory na úkor spotřeby, je vůbec možné, že když budeme více spořit a tím zvyšovat výkon ekonomiky, stále nám zbude dost peněz na to, abychom tento zvýšený výstup spotřebních statků mohli koupit? Není to logický spor? Nenastane problém nadvýroby? Nestane se to, že si sice vyrobíme více díky vyšším úsporám, ale kvůli nižší spotřebě už tuto výrobu nebude za co koupit? Hayekova odpověď byla: o řešení se starají ceny. Finální spotřební poptávka po vyrobeném zboží nemůže být nikdy nominálně příliš malá nebo příliš velká. Ceny zboží (pokud je vláda nechá volně se ustavovat) se totiž vždy přizpůsobí tak, aby se trhy vyčistily. Výsledkem proto v situaci rostoucího výkonu ekonomiky přirozeně může být deflace, jelikož větší množství finálního zboží se setkává se sníženou nominální poptávkou. Avšak právě cenové přizpůsobení zajistí, aby žádná „nadvýroba“, tedy neprodané zásoby, nenastaly. Ani pokud je výsledkem deflace, nikdo jí netrpí. Podnikatelé sice za jednotku vyrobeného zboží dostanou nominálně méně peněz, ale díky vyšší produktivitě (plynoucí z úspor) vyrobí a prodají těchto jednotek více. Ekonomika roste, ceny se přizpůsobují, podnikatelé realizují zisky a lidem rostou reálné mzdy, protože úspory zvýšily produktivitu práce. Toto byl ve stručnosti klíčový přínos Hayekova článku. Nadvýroba a boj proti úsporám – protože prý ukrajují ze spotřební poptávky – jsou omyly vzniklé nepochopením tržní ekonomiky.
Úspory nejsou v recesi na vině – ba naopak
Možná se ptáte: ale jak to souvisí se současnou recesí? Ta přece jeví známky „nadvýroby“, protože ty objemy, které se vyráběly ještě před dvěma roky, se už dnes nedají prodat. Nepomohlo by podpořit spotřebu? Recese vznikající pravidelně v systémech s nekrytou emisí peněz však nejsou důsledkem přebytku úspor, ale naopak nedostatku reálných úspor v předešlém umělém boomu. Růst množství peněz a uměle nízké úrokové míry umožnily v řadě zemí světa zahájení takových projektů, na které reálné úspory vůbec nestačily. Nové peníze v ekonomice vytvářely zdání úspor: úvěrovalo se, investovalo se, zaměstnávalo se, ale v jistém okamžiku se mnoho projektů ukázalo jako ztrátových. Recese je fáze, kdy se tyto projekty – ve skutečnosti nevýnosné a dlouhodobě neživotaschopné – likvidují. Nemá smysl bojovat proti této fázi a už vůbec nemá smysl bojovat proti úsporám. Ty jednak nejsou na vině a jednak jsou právě tím, co skutečný růst ekonomiky přináší. Na vině současné recese je jenom to, že ekonomiky žily kvůli uvolněné měnové politice po celém světě v iluzi, že úspor je mnohem více, než jich skutečně bylo. Problémem není nadvýroba a „nedostatečná“ poptávka po ní, ale špatně nasměrovaná, nerentabilní výroba způsobená manipulací s měnou a úrokovými mírami. Řešením proto není brojit proti úsporám, snažit se uměle zvyšovat spotřebu a za každou cenu vytvářet poptávku po něčem, co je ve skutečnosti neziskové. Řešením je nechat recesi co nejrychleji proběhnout a nechat úspory plnit jejich klíčovou roli pro budoucí hospodářský růst.
Ve světle Hayekova pochopení tržní ekonomiky je dokonale vidět absurdita populárních mediálních výroků typu „ekonomika ožije, až začnou spotřebitelé více utrácet“. Oč bychom mohli být bohatší, kdyby si autoři takových výroků raději přečetli The „Paradox“ of Saving.
