Dnes slaví Francouzi 226. výročí útoku na Bastilu 14. července 1789. Tento den je obecně uznávaný jako začátek francouzské revoluce. Co by si libertariáni (nebo klasičtí liberálové) měli myslet o francouzské revoluci? Čínský premiér nesprávně) citován se svojí odpovědí: „Je příliš brzo na hodnocení.“ Rád bych svoji odpověď založil na moudrosti dalšího myslitele poloviny 20. století Hennyho Youngmana, který na otázku „Jak se daří vaší ženě?“ odpověděl: „V porovnání s čím?“ V porovnání s americkou revolucí je francouzská revoluce pro libertariány velkým zklamáním. Ve srovnání s ruskou revolucí vypadá velmi dobře. A taky vypadá dobře, aspoň v dlouhém období, ve srovnání se starým režimem, který jí předcházel.
Konzervativci se často řídí kritickým pohledem Edmunda Burka v jeho Úvahách o revoluci ve Francii. Někdy dokonce citují Johna Adamse: „Helvétius a Rousseau kázali francouzskému národu svobodu, dokud z nich neudělali ty nejmechaničtější otroky; rovnost, dokud nezničili všechnu jejich férovost; lidskost, dokud se z nich nestali zrádci a afričtí panteři; a bratrskost, dokud neřezali jeden druhému krky jako římští gladiátoři.“
Ale existuje jiný pohled. A návštěvníci Mount Vernonu, domova George Washingtona, jej na okamžik zahlédnou, když
uvidí na čestném místě viset jeden klíč. Je to jeden z klíčů k Bastile, který do Washingtonu poslal Lafayette prostřednictvím Thomase Paina. Chápali, jak to řekl velký historik A. V. Dicey, že „Bastila byla navenek viditelným symbolem bezzákonné moci.“ A proto klíče k Bastile byly symboly osvobození od tyranie.
Tradicionalističtí konzervativci někdy touží po „světě, který jsme ztratili“, když liberalismus a kapitalismus převrátily přirozený řád světa. Diplomat Talleyrand řekl: „Ti, kteří nežili v 18. století před revolucí, neznají sladkost žití.“ Ale ne každý to viděl tak sladce. Lord Acton psal v dekádách před revolucí: „Církev byla utlačována, protestanti perzekvováni nebo vyhnáni do exilu, … lidé vyčerpáni daněmi a válkami.“ Nárůst absolutismu centralizoval moc a vedl k růstu administrativní byrokracie na vrch feudálních půdních monopolů a restriktivních cechů.
Ekonomické příčiny francouzské revoluce jsou někdy nedostatečně oceňovány. Ve svojí knize Francouzská revoluce: Ekonomická interpretace nastiňuje Florin Aftalion některé z těchto příčin. Francouzský stát se účastnil válek po celé 17. a 18. století. Aby tyto války zaplatil, využíval komplexního a tíživého zdanění, ferme générale, půjček, neuznávání vlastních dluhů, násilné „vzdání se“ zisků od finančníků a devalvování měny. Lord Acton psal, že lidé ve Francii očekávali revoluci celé století. A revoluce přišla.
Liberálové a libertariáni obdivovali základní hodnoty, které reprezentovala. Ludwig von Mises a F. A. Hayek oba chválili „myšlenky roku 1789“ a dávali je do kontrastu s „myšlenkami roku 1914“ – tj. svoboda proti státem řízené organizaci. Deklarace práv člověka a občana, vydaná měsíc po pádu Bastily, vyslovila libertariánské principy podobně těm v Deklaraci nezávislosti:
1. Lidé se rodí a zůstavájí svobodnými a rovnými ve svých právech…
2. Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku…
4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv…
17. [V]lastnictví je nedotknutelným a posvátným právem
Ale taky obsahovala některé neznělé noty, zejména:
3. Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.
6. Zákon je vyjádřením všeobecné vůle.
Liberální interpretace těchto vět by zdůraznila, že suverenita dnes náleží lidu (jako „Vlády se ustanovují mezi lidmi a odvozují svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou.“), ne jednotlivci, rodině nebo třídě. Ale tyto klauzule jsou také předmětem neliberální interpretace a skutečně může být vysledován jejich neliberální původ. Liberál Benjamin Constant obvinil z mnoha následných problémů Francie Jean-Jacquesa Rousseaua, o kterém se často velmi mylně říká, že byl liberál: „Tím, že do naší moderní doby transponoval rozměr společenské moci, kolektivní suverenity, která náležela jiným stoletím, poskytl tento vznešený génius živený nejčistější láskou ke svobodě smrtelné záminky pro více než jeden druh tyranie.“ To znamená, že Rousseau a příliš mnoho dalších Francouzů si myslelo, že svoboda znamená být součástí komunity, která sobě sama vládne, a ne právo jednotlivce modlit se, obchodovat, mluvit a „přicházet a odcházet, jak se nám zachce“.
Výsledky této filozofické chyby – že stát je zosobněním „všeobecné vůle“, který je suverénní a tudíž neomezený – byly často katastrofální a konzervativci ukazují na jakobínský teror mezi lety 1793─94 coby předchůdce podobných terorů v totalitních zemích od Sovětského svazu po Pol Potovu Kambodžu.
V Evropě byly výsledkem zřízení demokratických, avšak v podstatě neomezených vlád jiné, avšak pro liberály byly stále zklamáním. Jak psal Hayek v Ústavě svobody:
„Rozhodujícím faktorem, který udělal pokusy o posílení svobody během revoluce tak nezdařenými, bylo to, že vytvořily pocit, že když byla konečně moc svěřena do rukou lidu, staly se zbytečnými všechny ochrany před zneužitím této moci.“
Vlády se mohou stát velkými, drahými, zadluženými, dotěrnými a tíživými, i když zůstanou předmětem pravidelných voleb a vcelku respektují občanské a osobní svobody. Století po francouzské revoluci se Herbert Spencer obával, že „božská práva králů byla nahrazena božskými právy parlamentů“.
Jak oslavoval Constant v roce 1816, v Anglii, Francii a ve Spojených státech je svoboda
„právem být podřízen pouze zákonům a nebýt zatčen, zadržen, usmrcen nebo vystaven špatnému zacházení jakýmkoliv způsobem z arbitrární vůle jednoho nebo více jednotlivců. Je to právo každého vyjádřit svůj názor, zvolit si zaměstnaní a praktikovat ho, nakládat s majetkem, a dokonce ho zneužívat; přicházet a odcházet bez povolení a bez hlášení svých motivů nebo činností. Je právem každého sdružovat se s dalšími jednotlivci, ať už k diskusi svých zájmů nebo k vyjádření svého náboženství, které oni a jejich společníci preferují, nebo prostě trávit své dny a hodiny způsobem, který je nejvíce slučitelný s jejich sklony a rozmary.“
Ve srovnání s bývalým režimem monarchie, aristokracie, třídy, monopolu, merkantilismu, náboženské uniformity a arbitrární moci je to triumf liberalismu.
Článek původně vyšel 2011. Přeložil Martin Pánek.
