Téma vysoké nezaměstnanosti a způsoby řešení problémů s tím spojených plnily ještě relativně nedávno předvolební letáky politických stran zleva doprava. V České republice se nyní potýkáme s problémem opačným. Nezaměstnanost činí pouze 3 %. Blížíme se tak fenoménu plné zaměstnanosti. To musí být splněný sen všech, kteří v minulosti slibovali boj proti nezaměstnanosti. Nerad bych našim politikům ubíral nějaké zásluhy, ale za nízkou nezaměstnanost spíše než jejich osvícené politice můžeme děkovat hospodářskému růstu, který v posledních letech zažíváme skoro všude ve světě. Více se vyrábí, více se spotřebuje, a tak je třeba mimo jiné i více zaměstnanců ve firmách.
U posledně zmíněného naráží v České republice kosa na kámen. Nejenom výrobní firmy, ale i podniky z dalších odvětví, zoufale potřebují nové zaměstnance. Těch však na tuzemském trhu práce není nejen dle slov personalistů dostatek. Počet volných pracovních míst v ČR se dle MPSV blíží 285 tisícům. U nadpoloviční většiny z nich není vyžadováno vzdělání žádné, či pouze vzdělání základní. U 23 000 míst je vyžadována maturita a u 12 000 pak vysokoškolské vzdělání. Počet nezaměstnaných v České republice činí necelých 230 tisíc, takže i když pomineme rozdíly v požadované kvalifikaci ze strany firem a kvalifikaci nezaměstnaných, tak nám v České republice stále chybí okolo 55 tisíc pracovníků. Tento nedostatek pak brzdí rozvoj našeho průmyslu a dalších sektorů ekonomiky. Takto přišlápnutý brzdný pedál může mít nedozírné důsledky ve formě ochlazení, či úplného zastavení hospodářského růstu v České republice.
Vždy to tak ale nebylo. V květnu růstového roku 2016 byl počet nezaměstnaných osob téměř dvojnásobný a počet volných pracovních míst poloviční. Na jedno volné místo tak čekali zhruba tři nezaměstnaní. Dnes je to úplně obráceně. Na jedno volné místo čeká 0,8 člověka, protože je více volných pracovních míst než nezaměstnaných. To jen potvrzuje tristní nedostatek pracovníků na tuzemském trhu práce.
Přesto plánuje stát zaměstnat v průběhu roku 2018 dalších 8 500 pracovníků do veřejného sektoru. Ti by v ideálním světe mohli vyplnit některá z 35 000 volných míst určených pro pracovníky s maturitou (23 000 míst), či s vysokoškolským vzděláním (12 000 míst). Dle metodiky ISEKTOR se tak počet zaměstnanců veřejného sektoru vyšplhá blízko k 850 tisícům lidí. To je zhruba 21 % všech zaměstnanců. Každý pátý zaměstnanec je tak zaměstnán ve veřejném sektoru. Není pak divu, že tito pracovníci pak chybí v soukromé sféře, která živí nejenom sebe, ale také zmíněný veřejný sektor, seniory apod. Těžko lze očekávat důstojné důchody, vysoké platy učitelů, hasičů, policistů a dalších pro stát důležitých pracovníků bez funkčního soukromého sektoru, který na ně musí vydělat.
Je tak v zájmu všech, aby soukromý sektor fungoval co možná nejefektivněji. Tento jev měří Doing Business Index. Ten měří, jak snadné je v různých zemích podnikat. Na prvním místě vévodí Nový Zéland. Tam je ve veřejném sektoru zaměstnáno pouze 13,8 % všech pracovníků. S absolutně i relativně menším počtem zaměstnanců veřejného sektoru jsou na Novém Zélandu schopní dodávat veřejné služby stejné, či vyšší kvality než v ČR. Navíc je na Novém Zélandu mnohem jednodušší podnikat. Jedním z důvodů je rozhodně nižší počet úředníků. Velká část zbytečných pozic a úřadů, které máme v ČR, tam ani neexistuje. Tamní veřejný sektor se tak soustředí jen na skutečně důležité činnosti. To má za důsledek vyšší efektivitu veřejné správy i při zaměstnávání nižšího počtu úředníků. Zároveň dávají více životního prostoru pro soukromou sféru, která na fungování systému vydělává.
Závěrem tak lze říci, že veřejný sektor rozhodně nemusí být přebujelý, aby poskytoval kvalitní veřejné služby. Menší počet úředníků, předpisů a obecně agendy úřadů pak nechává více prostoru soukromému sektoru. To působí blahodárně jak na soukromý sektor, tak i na veřejný sektor. Česká republika by si z Nového Zélandu měla vzít příklad a snížit byrokratickou zátěž. Ta však místo toho každoročně roste nejen v soukromém sektoru, ale i v sektoru veřejném. Zkuste se zeptat na objem papírování českých učitelů, policistů, či hasičů. Troufám si říci, že odpověď bude stejná a sice, že objem papírování neuvěřitelně roste. Snížením agendy na úřadech by šlo ruku v ruce se snížením počtu úředníků, kteří by mohli být začít pracovat v soukromém sektoru, který žalostně postrádá pracovníky.
Toto elegantní řešení, které na Slovensku navrhuje Ján Oravec, předseda Združenia podnikatelov Slovenska, by šlo využít i u nás v České republice. Výsledek přesunu pracovníků z veřejného sektoru do soukromého by měl hned dva pozitivní důsledky. Došlo by ke zmírnění problému s nedostatkem pracovníků v ekonomice a zároveň by došlo ke snížení byrokratické zátěže a objemu nepopulárního a často zbytečného papírování. Česká republika a její vláda dělá bohužel pravý opak.
