Připomněli jsme si 50. let od okupace soudružskými vojsky. Premiér vládnoucí s komunisty pronesl projev, prezident mlčí, komunisti jsou proti přepisování historie. Jedna velká přehlídka pokrytectví.
Před budovu Českého rozhlasu, která se stala jakýmsi symbolem invaze soudružských vojsk, si stoupne premiér a pronáší projev o demokracii a svobodě. Premiér, který po téměř třiceti letech od konce komunistické totality, dovedl zpět do vlády komunisty. Premiér, který byl sám komunistou a pravděpodobně i stbákem. A aby to nebylo málo, z Hradu vše zastřešuje prezident, který jezdí povzbuzovat komunisty na jejich sjezdy. Prezident, jehož hlavním programem je servilní vztah k autoritativnímu režimu v Rusku. Avšak alespoň „taktně“ mlčí, protože asi ví, že by bylo úplně nesmyslné, kdyby se události srpna 1968 pokusil nějak komentovat.
Komunisty asi netřeba komentovat. Jen je zajímavé sledovat, že přesto všechno, co jejich předchůdci v Česku napáchali, stále dokola mluví o tom, jak je socialismus správnou cestou. A to i přesto, že sledovali, jak po pádu jejich vlády strmě rostla životní úroveň. A samozřejmě i osobní svobody.
Protiokupační písnička „Běž domů Ivane“ by se mohla zpívat klidně znova. Jen bychom měli „domů“ poslat po Ivanovi i Zemana (podobné, že?). A také Babiše. Ústavní činitelé by měli naši svobodu bránit. V čele našeho státu jsou však politici, kteří spíše naši svobodu ohrožují. A proto za svobodu musíme sami bojovat den co den. To zůstává stále platné, jen nyní zase více aktuální.
Není to jen u nás
Říkáte si, že tohle se snad může dít jen u nás? Tak bohužel ne. Stačí se podívat na vrcholné představitele Evropské unie, kde je to taky samý komunista. Nejen uvažováním, ale často i svou politickou minulostí. Proto by bylo strašně nerozumné upínat se zase k někomu jinému.
Nezávislost je pro každý stát základem, neměla by se ničemu podřizovat. To není volání po uzavření hranic, vystoupení ze Severoatlantické aliance a po tom, abychom byli solitéři. To je nesmysl. Musíme spolupracovat se Západem, patříme tam. Musíme obchodovat s co nejvíce zeměmi. To je záruka míru a prosperity. Jde to ale i bez podřizování se nesmyslným nařízením, které země uniformizují. Přitom konkurence vede k lepším výsledkům a vyšší prosperitě.
