Do Poslanecké sněmovny opět zamířil návrh zákona, jímž se ruší zákon č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, který byl již jednou, 23. ledna tohoto roku, zamítnut.
Tato skutečnost se stala podnětem k mnoha vášnivým diskuzím, které mě následně ještě více utvrdily v tom, jak odlišná mohou být chápání pojmů, se kterými operuje důvodová zpráva k tomuto zákonu a které ve svých argumentech rovněž užívají jak zastánci, tak odpůrci zmíněného zákona. Jde o zdánlivě obsahově naplněné pojmy, jimiž je například svoboda, solidarita, rovnost a nerovnost, spravedlnost, odpovědnost jednotlivce a další.
Zákaz prodeje během vyjmenovaných svátků pod sankcí do výše až jednoho milionu korun pro fyzické osoby a do výše pěti milionů korun pro fyzické osoby podnikající nebo právnické osoby, je zásahem do vlastnického práva. Toto je však jediným bodem, na němž se protistrany shodnou. Rozcházet se začnou hned na dalším bodě, a tedy na tom, zdali toto právo bylo porušeno. Otázka porušení práva[1] se však staví zejména na přiměřenosti vůči sledovanému cíli. Sledovaný cíl, ospravedlňující porušení ústavně zaručeného práva, bývá v praxi ze zásady ještě daleko prázdnější pojem. Listina základních práv a svobod zná taxativní výčet těchto cílů, kterými jsou například veřejný pořádek, veřejná bezpečnost, mravnost atd., avšak jejich naplnění je ponecháno na široké diskreci. Již zmíněné pojmy jako je svoboda, solidarita, rovnost a nerovnost, spravedlnost, odpovědnost a další, jsou povětšinou určitou podmnožinou Listinou vyjmenovaných cílů.
Tento zákon má sloužit k ochraně lidí a jejich práva na rodinný život. Smyslem tohoto zákona totiž je umožnit lidem pracujícím ve svátek (záměrně užívám tento termín, neboť s ním pracuje důvodová zpráva i argumenty zastánců tohoto zákona), aby do práce „nemuseli“ a mohli plnohodnotně strávit den klidu s rodinou. Během svátku by měla být „rodina pohromadě a věnovat se, mimo jiné, rodinným záležitostem“ (cit. 223/2016 Dz 22). Účel zákona je na první pohled ušlechtilý, ale ze své podstaty vadný, a to z několika důvodů.
Pro mě je tím nejzásadnějším, ale zároveň oponenty nejméně pochopeným argumentem vztah tohoto zákona ke svobodě. Protiargumenty počítají se svobodou konkretizovanou jako právo na rodinný život. Tato svoboda spadá do práva na soukromí. Jenže ta samá svoboda jednoho začíná právě tam, kde končí svoboda druhého, a stavět tedy argumentaci a priori na tom, že by lidé měli být o svátcích doma s rodinou, neznačí nic jiného než to, že zákonodárci vymysleli zákon, jímž lidem v podstatě říkají, co by měli dělat ve svém soukromém životě. Přejdu-li, že je nadmíru pošetilé věřit tomu, že se lidé opravdu budou řídit tímto dobromyslným návodem zákonodárců, jak zplnohodnotit svůj rodinný život, docházím přesto k závěru, že onen zákon je, pokusem o zásah do práva na soukromí. Svoboda má však několik tváří a tou další je například i to, že by člověku neměla být upírána práce, pakliže pracovat chce. Čímž se dostáváme k solidaritě.
Dalším smyslem zákona je totiž to, že bychom měli být solidární s lidmi, kteří jsou nuceni pracovat během svátku, neboť dle zákoníku práce může zaměstnavatel nařídit práci ve dnech pracovního klidu, pokud jde mj. o práci, jejímž smyslem je uspokojování životních potřeb, pod což se samozřejmě subsumoval prodej v maloobchodě. Zákonodárce však zřejmě nepočítá s tím, že v naší společnosti žijí i lidé, ať už se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, pro které je opravdu důležitý „každý peníz“ (koneckonců fakt, že pod hranicí příjmové chudoby žije téměř milion Čechů je snadno dohledatelný na stránkách Českého statistického úřadu a možná proto i potřebný každý pracovní den. O to víc, když za práci během svátečního dne máte nárok na 100% příplatek vašeho průměrného denního výdělku (popřípadě nárok na náhradní volno v rozsahu práce vykonané za svátek, které vám zaměstnavatel musí poskytnout do tří měsíců). O tento nárok však zákon dotčenou skupinu lidí připravil, pročež ve svém důsledku nejvíce negativně zasáhl právě ty, na jejichž ochranu údajně vznikl. Kromě toho jsou v naší společnosti i další skupiny lidí, kterým práce během svátku přijde vhod, jako například studenti či lidé bez rodiny.
Zákon se velmi intenzivně dotýká i otázky rovnosti. Již zmíněné ustanovení zákoníku práce ukládá totiž možnost zaměstnavatele nařídit zaměstnanci během svátku výkon práce i v jiném případě, než je práce v maloobchodě. Z taxativního výčtu se jedná například o nakládací a vykládací práce, či práce v dopravě. Pakliže tedy mají zaměstnanci maloobchodu „nárok nepracovat“ během svátku (nebo chcete-li, mají zákaz pracovat), co ti ostatní vyčlenění ve zmíněném ustanovení pracovního zákoníku? Jaké logické východisko použil zákonodárce k vymezení toho, kdo smí ve svátek pracovat a kdo ne, a tedy kdo má během svátku nárok na to být s rodinou a kdo ne? To je úzké vymezení ve vztahu k danému ustanovení zákoníku práce, to široké jde ještě dál. Důvodová zpráva totiž užívá termín „zaměstnanci pracující ve svátek“, ačkoliv zákon se dotýká pouze užší skupiny lidí pracujících v maloobchodě a ve velkoobchodě přesahujícím svou prodejní plochou 200 m2. Odpověď na otázku, proč stanovil zákonodárce bez jakéhokoliv smyslu hranici právě dvou set metrů čtverečních či proč stanovil takovou hranici vůbec, nám dává opět důvodová zpráva:
„Dopad na hospodářské subjekty, dotčené podnikatele, bude spočívat na jedné straně v omezení tržeb z prodejů ve svátek, na druhé straně v úspoře mzdových nákladů a části režijních nákladů. To se však týká jen velkých podnikatelů. Dopad na malé a střední podnikatele bude kladný, neboť zákon nepřímo omezí konkurenci od velkých podnikatelů.“
Takový má vztah zákonodárce k trhu a konkurenci. Na otázku proč neumožnil „strávit sváteční den s rodinnou“ i zaměstnancům menších obchodů, či dokonce všem zaměstnancům vůbec, nám odpověď nedává.
Zákon tedy nelze považovat ani za rovný a spravedlivý, neboť omezuje konkurenci a vytváří tak nerovné podmínky podnikání.
Zákon má prý kladné dopady nejen na zaměstnance, ale i na zaměstnavatele, neboť mu rovněž umožní strávit sváteční den doma s rodinou. Ten by byl jinak v důsledku konkurence nucen mít otevřeno, neboť by případným uzavřením svého podniku zvýšil zisk konkurentům.
Představme si, že by žádné omezení prodeje během svátků nebylo a měli bychom tři podnikatele. První podnikatel, bez rodiny, by se z vlastní vůle rozhodl svou prodejnu během svátku nezavřít a strávit sváteční den pracovně. Druhý by obětoval zisk pro teplo rodinného krbu a zůstal doma s rodinou. Třetí by byl, jak bylo řečeno, „tlačen“ vidinou zisku a konkurencí k tomu, aby prodejnu nezavřel a byl tak nucen mít otevřeno, ačkoliv by raději trávil svátek doma s rodinou. Z toho vychází, že dva ze tří svou provozovnu neuzavřou, jeden protože nechce, důvod druhého je otázka priorit. V případě zákona tak, jak platí nyní, jsou nuceni zavřít všichni tři.
Závěrem z důvodové zprávy:
„Sociální dopady budou příznivé, neboť lidé budou mít více volného času, aby se mohli věnovat své rodině a koníčkům, na což klade Evropská unie zvýšený důraz. Pracovní život by neměl negativně zasahovat do rodinného a osobního života.“
—
[1] Zásah do ústavně zaručeného práva ještě neznamená jeho porušení. Zásah do práva je v podstatě omezení jednoho práva nějakým legitimním cílem nebo právem druhým, což je v každodenním životě naprosto běžné. Zda došlo kolizí dvou práv k porušení jednoho z nich, určuje Ústavní soud pomocí tzv. testu proporcionality, který ve třech bodech zkoumá vztah potenciálně porušeného práva k danému legitimnímu cíli, a především přiměřenost zásahu do práva, kterou sleduje poslední bod tohoto testu.
Zdroje:
