Staré ekonomické pravidlo nám říká, že nejméně efektivním způsobem nakládání s penězi je utrácení cizích peněz pro někoho jiného. Je tedy žádoucí, aby bylo nakládání s veřejnými prostředky (tedy s penězi někoho jiného) pod co největším drobnohledem veřejnosti. Chvályhodným pokusem o transparentnost státu je rozhodně zákon o registru smluv. Tolik zaklínaná transparentnost ovšem není samospásná. Pokud považujeme stát za neefektivní už ze své podstaty, pak efektivní jednání státu je pouze výjimkou potvrzující pravidlo. Autorem zákona o registru smluv a správcem samotného registru pak není nikdo jiný, než opět stát. Jsme si jisti, že je registr smluv právě tou výjimkou, kdy stát pracuje efektivně?
Povinnost uveřejňovat smlouvy od určité výše peněžního plnění platila obecně i před nabytím účinnosti zákona o registru smluv, ale smlouvy byly roztroušené po internetu na elektronických tržištích či na webech jednotlivých úřadů a obcí (jde o tzv. profily zadavatelů veřejných zakázek). Registr smluv zavedl jednotnou evidenci, přísnější pravidla pro povinnost uveřejňování a v první řadě drakonickou sankci za pozdní uveřejnění – absolutní neplatnost neuveřejněné smlouvy od jejího počátku, takže se na ní hledí, jako by nebyla nikdy uzavřena. Pojem absolutní neplatnost v podstatě znamená, že je smlouva od počátku neplatná bez ohledu na vůli zúčastněných stran a bez ohledu na to, zda neplatnost ta která zúčastněná strana namítá (otázkou ovšem zůstává, jak se na veřejnosti takto „zapomenutá“ smlouva objeví). Z hlediska zákona se při neplatné (resp. neúčinné) smlouvě jedná o plnění bez právního důvodu a bezdůvodné obohacení, kdy se obě strany musejí vzájemně vypořádat a uzavřít dohodu, která rovněž musí putovat do registru.
Registr smluv, věstník veřejných zakázek a profily zadavatelů jistě svůj účel plní, a jakákoliv snaha o kontrolu a transparentnost je lepší než nic. Je samozřejmě nespravedlivé, aby stát špehující své občany pomocí EET a dalších nástrojů sám požíval výhod anonymity. Dle mého názoru je ovšem registr smluv přeceňován, snižuje ostražitost a odvádí pozornost od podstaty problému. Jsem dalek toho zastávat se státu a samosprávy, ale přehnaná složitost procedury veřejných zakázek a hospodaření státu už tak dost paralyzuje ty nejmenší, kteří si bez drahého právního poradenství netroufnou cokoliv rozhodnout, přitom svou roli zástupce veřejnosti mnohdy vykonávají ve volném čase mimo hlavní pracovní poměr zkrátka proto, že to nikdy jiný dělat nechce.
Dalším problémem jsou výjimky z registru smluv, kdy ani dva roky po nabytí účinnosti zákona není zcela jasné, co vlastně nemusí být v registru uveřejněno. K tomu směřuje „pirátská“ novela, za jejíž blokování jsou kritizování zejména poslanci ODS. Pirátský návrh má napravit předchozí novelu, která z registru smluv vyňala polostátní firmy jako kupř. ČEZ v případě, že je předmětem smlouvy jejich podnikatelské činnost, nebo pokud jsou alespoň částečně vlastněny soukromou osobou (tak judikoval až Ústavní soud, nešlo o úmysl zákonodárců). Piráti chtějí, aby tyto paragrafy ze zákona zmizely s tím, že už nyní je výjimek v zákoně dostatek. Na tomto konkrétním příkladu vidíme, jak se ze zákona o registru smluv stává trhací kalendář částečně dle momentálních zájmů politické reprezentace a částečně proto, že každá státní regulace vytvoří víc problémů, než kolik jich chtěla řešit.
Dalším bodem, které chtějí Piráti a spol. odstranit, je zmírnění sankce neplatnosti pro polostátní firmy v případě, že smlouvu nebo její část neuveřejnili „v dobré víře“ – jinými slovy, k neuveřejnění smlouvy nedošlo, protože povinný subjekt na základě nejednoznačného zákona nabyl dojmu, že uveřejňovat nemusí. Žádný zákon totiž nemůže pojmout všechny možné životní situace a povinné subjekty se musejí spolehnout na svůj výklad. Může se nám nelíbit, že stát podniká, ale je to realita. Je pak zcela nesmyslné, aby státní a polostátní podniky musely povinně uveřejňovat i smlouvy týkající se jejich předmětu podnikání. Nabízí se otázka, jestli není jednoduší místo snahy státní podnik ovládnout svými lidmi donutit jej povinně zveřejňovat obchodní smlouvy a nekale mu pak konkurovat pomocí spřátelených soukromých firem.
Rozhodnutí povinného subjektu, zda daná výjimka platí i pro něj, pak není úplně triviální. Zákon o registru smluv totiž obsahuje velké množství výjimek. Výjimkami jsou zejména osobní údaje, nákresy nebo vyloženě tajné informace (ve smyslu státního tajemství), kdežto z obchodním tajemstvím je to složitější. Jde-li o informaci o příjemci veřejných prostředků a rozsahu prostředků takovému příjemci poskytnutých, pak se o obchodní tajemství nejedná. Ministerstvo Vnitra je jako odvolací orgán zahlceno žádostmi dle zákona o svobodném přístupu k informacím, kde se tazatelé domáhají odtajnění zakrytých pasáží uveřejněných smluv. Samotná metodika Ministerstva Vnitra určená pro státní subjekty doporučuje šalamounsky uveřejnit raději vše, což v praxi prostě nelze provést.
Zákon o registru smluv je spolu se zákonem o zadávání veřejných zakázek paradoxní v tom, že jej mnohdy ani jedna strana nemá zájem dodržovat. Ani stoprocentní transparentnost dle mého názoru ke kýženému výsledku nepovede. Už nyní zcela transparentně díky věstníku veřejných zakázek (resp. profilům zadavatelů) víme, že kupř. EET bylo soutěženo velmi pochybným způsobem, anebo že si Andrej Babiš vylobboval výjimku z uveřejnění pro Správu státních hmotných rezerv, pro které je Agrofert hlavním dodavatelem – a neděje se nic. Jistě, příslušné orgány konají, ale státní mašinérie je pomalá a nikdo se nebude vypouštět vlastní rybník a provokovat nejmocnějšího muže ve státě.
Registr smluv byl do našeho právního řádu vynesen na vlnách velké protikorupční revoluce, která vtrhla s kanónem na vrabce, místo aby se zaměřila na nebezpečné dravce. Sešněrování státu při nakládání s veřejnými prostředky má i své vedlejší efekty, které se zcela míjejí účinkem. Veřejně činné osoby jsou neustále jednou nohou v kriminále. Státní správa i samospráva je na nižších úrovních paralyzovaná drakonickými zákony, ze kterých si ti nejvyšší představitelé státu nic nedělají. Ačkoliv současná právní úprava dovoluje určit i jiné kritérium pro uzavření smlouvy než jen nejnižší cenu, přesto si nikdo nedovolí efektivnější a šetrnější subjektivní subkritérium aplikovat, pokud nedisponuje úřednickým a právnickým aparátem či politickým krytím. To má za následek nespočet nevýhodných smluv s dodavateli, kteří podstřelili nabídkovou cenu. Nízká cena se v registru smluv jistě hezky vyjímá, ale předčasně ukončené smlouvy a nekvalitní plnění už bohužel v žádném registru nenajdete.
Stát je pak v situaci, kdy motivací úředníků je v první řadě nevyčnívat a nevystavit se obvinění z porušení přísných a nedomyšlených pravidel, namísto snahy o co nejefektivnější nakládaní s veřejnými prostředky. Novinové články jsou plné příběhu o údajných prohřešcích, přestože současné zákony určitý prvek libovůle státu umožňují, o čemž veřejnost ani novináři nemají ani potuchy a za porušení zákona je vydáváno i to, co je zcela legální. Celá právní oblast utrácení veřejných peněz už není jen o korupci, efektivitě a rovnosti, ale čím dál více i o nastartování motoru státního přerozdělování bez překážek. Transparentnost má burcovat veřejnost a ukazovat jí, jak vrchnost s jejími prostředky nakládá. Lidé bohužel vidí daně jako peníze někoho jiného, které stát utrácí v jejích prospěch. Ve skutečnosti je to ovšem naopak.
