Co představuje největší překážky pro vznik svobodnější, dynamičtější a bohatší společnosti?
Samozřejmá odpověď je v mnoha případech „vláda“, zejména ve státech, kde vláda stráví více času okrádáním lidí než poskytováním zboží a služeb. Existuje však další, komplikovanější bariéra pro vznik svobodnější společnosti: nedostatek představivosti. Když si lidé neumí představit, jak by něco mohlo fungovat bez státu, nemohou a nebudou to požadovat.
Je mnoho důvodů, proč si lidé nedovedou představit, jak by kupříkladu školství fungovalo bez státu, ale největším z nich je stát samotný. Stát není pouze instituce, která poskytuje silnice, policejní ochranu, soudnictví a další služby; také utváří a reformuje svět kolem nás. Během tohoto procesu vytváří novou „realitu“, o které mnozí lidé uvěří, že je nejen žádoucí, ale i jediná možná.
Tuto realitu nazývám „statrix“.
Statrix je náš svět. Ne, rozhodně nežijeme v dystopickém hororu. Ovšem žijeme ve světě, který byl přetvořen jednáním státu. Státní vliv je typicky nejsilnější v oblastech, které si lidé bez něj neumějí představit.
Statrix byl také světem sovětského prezidenta Borise Jelcina.
V roce 1989, Jelcin navštívil samoobsluhu v Texasu. Předtím byl proveden řídicím střediskem Johnsonova vesmírného centra, ale byla to právě samoobsluha, která jej opravdu ohromila. Zatímco s cestováním do vesmíru byl obeznámen, samoobsluha pro něj byla skutečná science fiction. Jelcin bloudil uličkami a úžasem kroutil hlavou. Dotazoval se manažera prodejny, zda potřeboval speciální vzdělání, aby mohl obchod řídit. Žasl nad ochutnávkami zdarma.
Později se Jelcin údajně s hlavou v dlaních tázal: „Co to provedli našim nebohým lidem?“. Ve své autobiografii útrpně popsal, jak ho návštěva poznamenala: „Když jsem viděl ty regály nacpané stovkami, tisíci plechovkami, krabicemi a zbožím všech možných druhů, poprvé jsem se cítil zcela upřímné zoufalství nad sovětským lidem.“ Krátce po svém návratu do Sovětského svazu, opustil Jelcin komunistickou stranu a stal se reformátorem.
Jako postava Nea v Matrixu polkl Jelcin svou „červenou kapsli“. Něco, co považoval za nemožné, se stalo přímo před jeho očima. Jeho vnímání reality se změnilo. Ostatně tisíce dalších sovětských občanů, kteří měli možnost navštívit Spojené státy mezi padesátými a osmdesátými lety, polkly své vlastní „červené kapsle“. Podle jednoho z tlumočníků ministerstva vnitra:
„Odjížděli od nás ohromeni. Nemohli uvěřit takovému množství bohatství a komfortu. Mnozí z nich se pak snažili stav věcí zde shazovat. „Přebytek, k čemu je dobrý,“ říkali. Nicméně člověk mohl sledovat, že sami nevěřili tomu, co říkali. Když se vrátili domů, ve své vlastní hlavě a v soukromí svého kroužku důvěryhodných přátel a rodiny, mohli říct pravdu sobě i ostatním.“
V oné samoobsluze si Jelcin uvědomil, co by se stalo, kdyby Sověti věděli o americkém dostatku: „Došlo by k revoluci“.
Je však snadné ukazovat to na silně represivních režimech jako Sovětský svaz nebo Severní Korea. Bijete-li člověka, a přinutíte ho žít v jeskyni, samozřejmě ho budou bolet oči na světle, pokud se probojuje na svobodu. Jak to souvisí se svobodnou zemí jako Amerika?
Bohužel, souvisí to velmi – ovšem méně zřejmým způsobem. Spíše než zcela omezovat svobodu a inovaci a posílat nespolupracující do gulagů, preferují vlády svobodných zemí přetvářet svět nenápadnějšími způsoby. Obvykle přímo nezakazují, vytlačují. Obvykle nepoužívají sílu se zbraní v ruce, poskytují incentivy. Výsledný efekt je však téměř stejný: svět je přetvářen a lidé se rozhlížejí a myslí si, že „toto je normální, nevyhnutelné“.
Kroků, ve kterých vláda přetváří svět, je sedm. Tyto kroky mohou proběhnout v množství oblastí, od dopravy přes vzdělávání a zdravotnictví až k válce proti drogám. K adekvátnímu pochopení efektů státní politiky na svět kolem nás musíme nejprve pochopit tyto kroky.
Zaprvé, koncept: vláda něco postaví, nebo vytvoří program, typicky pro pomoc chudým.
Zadruhé, implementace: vláda může přinutit občany spolupracovat, což znamená, že může vytvořit něco, o co ve skutečnosti není žádný zájem.
Zatřetí, reorganizace: velké vládní projekty jako třeba metro reorganizují svět – lidé žijí a pracují na jiných místech – ale i malé věci jako daňová úleva mohou způsobit změnu toho, jak lidé žijí své životy.
Začtvrté, vytlačování: je velmi náročné soutěžit s vládou, a proto mnoho věcí jako například levné soukromé školy zmizí, když vláda začne dotovat státní školy.
Zapáté, koluze: když je vládní program plně implementován – jako například metro či veřejné školy – odbory, byrokraté, politici a další zainteresované strany se spojí, aby zajistily, že nebude nikdy odstraněn.
Zašesté, nekompetence: Není žádným tajemstvím, že stát neumí dělat spoustu věc, a bohužel mnoho lidi je nuceno se vypořádávat s touto státní nekompetencí, nejsou-li natolik bohatí, aby si mohli dovolit alternativní možnosti jako drahé soukromé školy.
A nakonec, krok sedm, zákaz: vládní nekompetence vytvoří tržní příležitost pro inovativní podnikatele – jako Uber – ale tyto vznikající business modely jsou často zakázány nebo přísně regulovány.
Skrze těchto sedm kroků, vláda radikálně přetvořila mnoho aspektů našeho světa, a toto přetváření je často tak úplné, že si lidé neumí představit, jak by tomu mohlo být jinak. Skutečná výzva tedy je ukazovat, jak by tomu jinak mohlo být.
Naštěstí však nikdy nebyl lepší čas k odhalování a bourání státrixu.
Uber je toho skvělým příkladem. Můj zaměstnavatel, Cato Institute, by býval mohl zasvětit všechno své úsilí za posledních 40 let odhalováním taxi kartelů, a přesto bychom získali menší pozornost, než získal Uber za 6 měsíců provozu. Kartely taxislužeb, kontrolované skrze systém licencí používaný městy po celém světě, se řídí statrixovým modelem ukázkově.
Taxislužby musí být regulovány kvůli bezpečnosti (koncept), proto silou implementujeme přísný licencovací systém (implementace).
Společnosti a řidiči se reorganizují dle nového licencovacího systému (reorganizace) a konkurence zkrachuje (vytlačování).
Odbory řidičů a firmy spolupracují s politiky a byrokraty za účelem udržení systému (koluze), avšak nakonec jsou taxislužby stejně dost mizerné (nekompetence).
Přesto však když se firma pokusí přijít s alternativami – jako například Uber nebo taxíky bez licencí – pokusí se je vláda zakázat, nebo je opravdu zakáže.
Pomyslete na svou první zkušenost s Uberem. Vzpomeňte si, jak jste byli překvapení jednoduchostí, pohodlností a samozřejmostí toho všeho. Možná jste si říkali: „Jak je tohle možné? Je to legální? Proč to nevzniklo dřív?“ Stejně jako Boris Jelcin v roce 1989, polkli jste svou vlastní „červenou kapsli“.
A stále potřebujeme mnoho dalších červených pilulek – v oblasti vzdělávání, zdravotnictví, regulace potravin a léků a v mnoha dalších – pokud máme vytvořit svobodnější společnost. Think-tanky a jiné organizace mohou vytvořit nekonečné množství studií, esejí a komentářů a těch pár, kteří si najdou čas je přečíst, mohou být přesvědčeni. Ale pouze malé množství lidí se intelektuálně angažuje v diskuzích o politice na jiné než na nejpovrchnější úrovni. Svoboda musí být opravdu viděna a zažita, nejen představena.
Statrix musíme lidem odhalit.
—
Přeložil Jan Mošovský
Trevor Burrus má o statrixu podcast, který si můžete poslechnout na webu Libertarianism.org: The Statrix: How Government Warps Our Perception of the World
