Od finanční krize uběhlo deset let a nikdo není spokojený. Progresivisté jako Elizabeth Warrenová a John McDonnell se domnívají, že viníci z řad bankéřů zůstali nepotrestáni. Zastánci volného trhu si zoufají nad absencí smysluplných reforem, které by zneatraktivnily riskování na účet daňových poplatníků. Běžní lidé téměř všude na Západě zaznamenali od roku 2008 pouze mírný růst. V důsledku toho se kloní k politickým extremistům, kteří slibují ochranu před konkurencí a změnou.
Situace mohla být jiná. Lidé dobré vůle spolu mohou nesouhlasit v tom, jak svobodné mají finanční trhy být, avšak mezi těmi, kteří studovali minulou krizi, existuje jistý konsensus ohledně tří klíčových faktorů, které dovedly západní ekonomiky do krize koncem roku 2008.
Zaprvé, bankovní regulace byly příliš komplexní, což vedlo ke snahám obcházet systém, komplikované kontrole a dohledu, a vyšším bariérám pro vznik konkurence. Zadruhé, vládní programy s cílem rozšířit úvěry i pro znevýhodněné skupiny byly špatně navržené, a ve finále poškodily právě ty, kterým měly za účel pomoci. Zatřetí, vláda postrádala vůli vytrvat ve svém závazku nezachraňovat finanční instituce, když krize udeřila.
Zlepšilo se něco po roce 2008?
Adekvátní regulatorní odezvou na tato selhání by bylo podstatné zjednodušení regulace bank, eliminace státní podpory hypoték a jiných úvěrů, a důvěryhodné prohlášení, že zdroje daňových poplatníků nebudou využity pro záchranu bank v těžkých časech.
Taková odezva bohužel nepřišla. Nedlouho po pádu kritizoval Andy Haldane z Bank of England neúprosný nárůst počtu regulátorů na jednu osobu zaměstnanou ve finančních službách. Tento trend však i přesto nadále pokračoval. Dodd-Frank Act ve Spojených státech zavedl odhadem 27 000 nových regulatorních omezení. Evropa nezůstala daleko pozadu, a dala vzniknout řadě nových celoevropských institucí monitorujících finanční instituce. Eurozóna rovněž zplodila svou vlastní směs nových regulátorů.
O jednodušší strukturu regulace se zjevně nejedná, ačkoliv její komplexita mnohdy spíše skrývá než osvětluje záměry regulátorů. Výzkum například ukazuje, že detailní kapitálové požadavky nejsou dobrým indikátorem bankovního selhání. Naopak, pouhé poměry zadluženosti předvídaly, které banky při krizi selžou poměrně spolehlivě.
Americký trh s hypotékami, kde potíže bankovního systému vznikly, je od situace před deseti lety téměř nezměněn. Je pravdou, že pravidla půjčování jsou striktnější, což bankám ztížilo poskytování úvěrů a to i zcela důvěryhodným klientům. Centrální role vlády v skupování a balíčkování hypoték, a s tím provázející veřejném zaručování nicméně pokračuje v nezmenšené míře.
Nejedná se jen o americký problém
Co je ještě horší, některé z nejnebezpečnějších znaků hypotečního trhu před rokem 2008, jako podpora levných půjček rizikovým dlužníkům, se opět vynořují v jiných částech úrokového trhu, zejména studentských půjček. Konzervativci v Británii by se neměli klamat myšlenkou, že neopakují americké chyby před minulou krizí s programy jako Help to Buy. Jediný perverzní způsob, jakým je konečné zúčtování dokládáno, je kontinuálním tlačením cen nahoru skrze plánovací restrikce.
A co nechvalně proslulá státně-bankovní koluze? Tento termín odkazuje na implicitní přesun rizik z finančních institucích na vlády, který vedl k velkým zvýšením státních dluhů mnoha zemí v momentě, kdy s bankami a půjčkami začalo jít z kopce. Tento problém zaměstnával finanční regulátory po mnoho let po krizi, přesto však není jasné, zda byl vyřešen.
Na druhou stranu, došlo ze strany vlády k pokusu posílit kapitálové nárazníky, zpřísnit kontrolu nad úvěrovým cyklem, a přinutit banky zaplatit za záruku, které reálně užívají na účet daňových poplatníků. Zároveň však role státu v řešení problémů selhání finančních institucí a kompenzací jejich věřitelů pouze vzrostla. Povaha koluze se změnila, ale stěží byla ukončena.
Reakce na krizi nevyřešila slabé incentivy a skrytá rizika vytvářená regulacemi. Daňoví poplatníci zůstávají i dnes vystaveni důsledkům ztrát v soukromém sektoru, a vlády pokračují ve využívání finančního systému pro politické cíle.
Ne všechno je zlé
Cílem textu však není vytvořit dojem, že by recese 2008 vyšla nepříznivě z porovnání s předchozími panikami, alespoň co se týče politické odezvy. Zejména odezva na velkou hospodářskou krizi, se kterou je rok 2008 často srovnáván, zasela semena budoucích krizí vytvořením pojištění vkladů a státem sponzorovaného trhu s hypotékami. Následkem krize byly i kontroly úrokových měr z vkladů, a oddělení maloobchodu od investičních bank, což sice nebylo zdrojem systémového rizika, avšak odrazilo se v nižší kompetitivnosti a efektivitě finančního systému. U obou těchto intervencí uběhla desetiletí, než se konečně projevily.
Pointou však zůstává, že jsme vstoupili do krize s neprůhledným finančním systémem, s pokřivenými incentivami a koncentrovanými riziky, a její první desetileté výročí nás zastihuje bez řešení na tyto zásadní problémy.
Světlým místem v tomto pošmurném obraze je nedávný rozvoj finanční technologie, který přináší úvěry i k vyloučeným skupinám, snižuje ceny půjček a investic, a tak pomáhá finančním institucím vypořádat se s bažinou nových pravidel. Opravdu, výzkumy ukazují, že finančně-technologické firmy porážejí banky v jejich hlavní sféře činnosti poskytování hypoték a úvěrů např. proto, že tito nebankovní inovátoři mohou operovat mimo rámec regulatorních ohrad vystavěných vládami.
Ale dobré to taky tak úplně není
Regulace se nevypořádaly se skutečnými příčinami recese. Vzhledem k tomu, že se jednalo především o krizi z důvodu selhání regulace, není tento fakt překvapivý. Nicméně dokud budou odpovědné osoby trvat na spravování finančního systému skrze nástroje, které žádný jednotlivec nebo skupina jednotlivců nemůže plně ovládnout, budou nadále přehlížet hrozící krize.
Dokud budou vlády věřit, že mohou alokovat úvěry efektivněji než trh, budou si lidé půjčovat nad své možnosti splácení, a nakonec na to budou doplácet. Dokud budou politici považovat určité zájmové skupiny za příliš důležité na to, aby si je mohli dovolit nezachraňovat, banky zůstanou příliš velké na to, aby mohly selhat.
Světová ekonomika a finanční systém jsou dnes v lepším stavu než během posledních horečnatých měsíců roku 2008. Člověk si však říká, zda bude třeba další krize, abychom se poučili z té předchozí.
—
Přeložil Jan Mošosvký
