Když v 19. století podepisovaly západní mocnosti dohody s čchingskou Čínou, byly tyto smlouvy pro Čínu tak nevýhodné, že vešly do povědomí jako nerovné smlouvy. Tyto smlouvy mj. předepisovaly Číně, jaká cla smí uvalovat, darovaly Britům čínské území (Hongkong) nebo umístily některá území a osoby pod správu zahraničních soudů. Toto století ponížení nakonec dovedlo Čínu nejdříve k nacionalismu pod Kuomintangem a krátce poté ke komunismu pod Mao Ce-tungem. Evropská unie nyní předkládá Britům ke schválení moderní nerovnou smlouvu.
Britští občané si v referendu 23. června 2016 odhlasovali vystoupení z EU. Před referendem zdůrazňovaly obě kampaně, že vystoupení z EU znamená vystoupení z jednotného trhu, z celní unie a z jurisdikce Soudního dvora Evropské unie (ECJ). Tento závazek potvrdila po referendu několikrát také nová premiérka Theresa Mayová. A co z toho nakonec zbylo?
Mamutí 585stránková „rozvodová smlouva“ (pdf) ponechává Británii v jednotném trhu, v celní unii, pod jurisdikcí ECJ, ponechává tak nadřazenost evropského práva nad britským, zavazuje Británii k platbám do unijního rozpočtu, ponechává ji ve společné rybářské politice, fakticky jí znemožňuje vyjednávat smlouvy o volném obchodu a tak dále a tak podobně. Co je ale na celé smlouvě vůbec nejhorší: nedává Británii možnost jednostranně vystoupit.
Smlouva je napsána tak, že pokud se Británie s EU nedohodnout na pokračování přechodné smlouvy, spadne Severní Irsko automaticky do režimu unijního protektorátu, kdy na něj budou platit jiná pravidla než na zbytek Spojeného království. Je jasné, že to je pro jakoukoliv britskou vládu neakceptovatelné, a tak bude raději souhlasit s prodloužením přechodnosti. Tato severoirská zarážka (Northern Ireland backstop) je použita jako zbraň, jak donutit Británii akceptovat neustálé prodlužování, které by nemohlo jako trvalá smlouva legálně projít pod čl. 50 Smlouvy o EU, ale muselo by se vyjednat podle čl. 218 Smlouvy o fungování EU. Problém je, že čl. 218 vyžaduje ratifikaci národními parlamenty, takže předstíraná přechodnost se tomuto náročnému ratifikačnímu procesu vyhne, neboť u čl. 50 stačí kvalifikovaná většina v Radě ministrů a schválení Evropským parlamentem.
Rozvodová smlouva je tak ještě horší než současné uspořádání, kdy je Británie členem EU. Jednak tedy v rozvodové smlouvě beztak musí implementovat prakticky kompletní evropskou legislativu, jednak bude i nadále svázána nesmyslným celním sazebníkem, jenž čítá přes 13 tisíc položek a zdražuje evropským spotřebitelům nákupy, ale na druhé straně nebude mít svoje zástupce v unijních institucích a nemůže novou legislativu měnit nebo vetovat a jednak nemá mechanismus, jak jednostranně tuto nevýhodnou smlouvu opustit! Smlouva o EU je jednostranně vypověditelná skrz notoricky známý čl. 50. Rozvodovou smlouvu vypovědět jednostranně nelze. Smlouva dokonce obsahuje ustanovení (zřejmě protiprávní) o tom, že jediným arbitrem sporů musí být arbitrážní panel (který ale ve skutečnosti musí na slovo poslouchat ECJ, tj. soud jedné ze stran — EU), jak je uveden v této smlouvě. Zakázáno je řešit jakýkoliv spor u mezinárodního soudu v Haagu.
Evropská unie se tak snaží uvést příští britské vlády do situace, kdy budou čelit dilematu, zda pokračovat v nevýhodném uspořádání, nebo zda vypovědět nevypověditelnou smlouvu, a porušit tak svoje mezinárodní závazky. Protože jedním ze základních britských ústavních principů je, že žádný parlament nesmí zavázat jakýkoliv následující parlament k něčemu, co nechce, je tato smlouva zřejmě nelegální nejenom, co se týče mezinárodního, ale také britského práva (pokud by byla nějakým nešťastným nedopatřením schválena).
Zajímavostí je, že svým jednáním Evropská unie porušuje i svoje vlastní předpisy. Podle čl. 8 Smlouvy o EU: „Unie rozvíjí se zeměmi ve svém sousedství výsadní vztahy s cílem vytvořit prostor prosperity a dobrých sousedských vztahů.“ Čl. 21(2)(e) pak kopíruje podobné ustanovení smluv WTO a říká: „Unie […] usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů ve snaze […] postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu.“ Smlouvy Světové obchodní organizace (WTO) totiž říkají, že zónu volného obchodu (jakou je např. EU) nelze provozovat tak, aby byly kladeny překážky světovému obchodu. Uvězněním Británie do celní unie bez možnosti vystoupení ji tato smlouva znemožňuje dělat obchodní politiku a dojednat si smlouvy o volném obchodu třeba s USA, Austrálií, Indií nebo Čínou. A zcela jistě není takový přístup znakem dobrých sousedských vztahů.
Bývalý předseda Soudu Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) Carl Baudenbacher k této smlouvě uvedl: „Je absolutně neuvěřitelné, že by se Velká Británie podřídila něčemu takovému.“
Jacob Rees-Mogg, jeden z favoritů na nového premiéra po Therese Mayové a vůdce rebelských konzervativních poslanců, říká o této smlouvě, že z Británie dělá vazalský stát. Jen těžko se s ním dá nesouhlasit. Poslední smlouvy, které dávaly jurisdikci cizím soudům, byly na začátku uvedené smlouvy s Čínou z 19. století. Říkalo se jim nerovné smlouvy. Jednu takovou nachystala Evropská unie právě teď.
Je ostudou české vlády, že souhlasila s takto špatnou smlouvou, kterou naším jménem navrhuje Evropská unie. Velká Británie není porobený národ, ani neprohrála opiové války. Je to náš spojenec a spousta z nás má mezi Brity přátele a příbuzné. Česká republika by měla trvat na tom, že naším jménem Evropská unie navrhne důstojnou smlouvu. Takovou, kterou bude Británie moci akceptovat.
Prozatím nezbývá než věřit, že britský parlament dostojí svojí historické povinnosti, a tuto smlouvu odmítne.
—
Vyšlo 11. prosince 2018 v MF Dnes pod názvem Smlouva o porobeném národu (jpg)
