Požár, který pobořil katedrálu Notre-Dame v Paříži, naplnil novinové titulky po celém světě.
Krátce po pádu hlavní věže katedrály přislíbili bohatí francouzští filantropové a korporace prostředky na pomoc při obnově tohoto 856 let starého monumentu.
Tato dobročinnost se však setkala s cynismem. Kritici dárcům vyčítají, že nepřispěli na smysluplnější dobročinně účely, jako je boj s chudobou a to zejména s ohledem na to, že právě ekonomické potíže dohnaly tisíce protestujících žlutých vest ve Francii k několikatýdenním protivládním demonstracím.
Jakkoli tato kritika pramení z těch nejlepších úmyslů, je scestná.
Zaprvé je nepřiměřené srovnávat příspěvky na Notre-Dame s komplexním problémem, jakým je chudoba. Vzhledem k mediální pozornosti upřené v tuto chvíli na katedrálu lze z veřejného projevu velkorysosti očividně vytěžit značný sociální kapitál. Důkaz, který by naznačoval, že filantropové byli motivováni výhradně vidinou pozitivní publicity sice chybí, je ale jasné, že pro přispění na zmírnění chudoby existuje řada velmi různých pohnutek. Navíc, i kdyby byly všechny prostředky přislíbené na přestavbu Notre-Dame právě teď nasměrovány k humanitárním organizacím, chudoba nezmizí.
Zadruhé a to je důležitější, v kritice cílené na bohaté filantropy vidíme implicitně obsažený předpoklad, že chudoba je jednoduše věcí nízkého účetního zůstatku, který může být vyřešen převodem prostředků. Jako nějaký stroj, který nefunguje, dokud nevložíme to správné ozubené kolečko, i tento problém je považován za záležitost „vstupů“, kde chudobu lze vymýtit prostým nalitím dostatečného množství toho „správného kapitálu“.
Tento pohled je mylný, jelikož pokládá chudobu za problém, jehož řešením je udělat z chudých bohaté. Jak ale sociologové a antropologové dlouhodobě zdůrazňují, chudoba není jen záležitostí nedostatečných prostředků a výživy.
Ve skutečnosti je to mnohorozměrný problém, který se týká skrytých sociokulturních norem, problémů se sociální izolací, fyzického a psychického zdraví jako i typů pravidel a incentiv zavedených veřejnými politikami, které přispívají k podmínkám chudoby a zhoršují je.
Vezměme si například africký kontinent. Během pěti uplynulých dekád sem bylo nasměrováno více než 4,6 bilionu dolarů pomoci, za podpory mezivládních organizací, jako jsou Spojené národy nebo Světová banka. Přesto experti pokládají toto úsilí převážně za neefektivní a selhávající ve snaze pozvednout lidi z chudoby.
Proč? Jednak protože pravidla vládnutí byla ustanovena zkorumpovaným politickým vedením. Jedná se o systémy s přebujelým úplatkářstvím, které umožňují, ba přímo podporují zneužíváni moci. Bez porozumění funkci těchto pravidel všechno to humanitární, dobře myšlené financování boje s chudobou spasiteli celého světa nejspíše ničeho nedosáhne.
Jinými slovy, odpověď na chudobu je složitější, než převod kapitálu, balíčky zahraniční pomoci či přerozdělení bohatství od takzvaného jednoho procenta k devadesáti devíti procentům. To je to, co kritici přispěvatelů na chrám Matky Boží nechápou.
Zmírnění chudoby je problém koordinace, který vyžaduje, abychom se vypořádali s kompromisy ve světě ekonomické vzácnosti a abychom porozuměli formálním (legislativním) a neformálním (kulturním) pravidlům, které ovládají ekonomické jednání zbídačené společnosti.
To je také důvod, proč jsou nejlepší formy sociální pomoci ty decentralizované, protože lidé na místní úrovni často rozumějí kontextuálním nuancím chudoby mnohem lépe, než ti ve vzdálené, centralizované byrokracii. Můžeme to vidět v singapurských svépomocných komunitních spolcích, kde jsou klíčová rozhodnutí zahrnující alokaci prostředků na sociální péči k nízkopříjmovým skupinám ponechána na skupinových vedoucích obeznámených s výše zmíněnými mnoha rozměry chudoby.
V širším měřítku ale právě ta politická opatření, která vytváří bohatství a vymycují chudobu jsou ta, jež využívají sklonu lidí inklinovat k sebestřednému chování a tím podporovat zájem společnosti. Adam Smith tuto prostou, avšak neintuitivní moudrost pozoroval ve volnotržní soutěži a vyjádřil ji svou slavnou analogií „neviditelné ruky“. Přesto, Smith netvrdí, že je sobectví vždy dobré, jakkoli je takto svými kritiky často dezinterpretován.
Neviditelná ruka funguje jen tehdy, když jsou zřízeny ty správné instituce stimulující náležitou ekonomickou aktivitu: Široká majetková práva, právní stát, svoboda navazovat smluvní vztahy a daňové zákony, které přespříliš netrestají investice a růst.
S ohledem na výše uvedené je nejlepším způsobem boje s chudobou soustředit se na ekonomický růst, kterého lze nejlépe dosáhnout, jsou-li zřízeny právě takové instituce, na které poukazuje Smith.
A právě na tento přístup sází od padesátých let Singapur a tři další asijští tygři Taiwan, Jižní Korea a Hong Kong. V nedávné historii pak úžas ekonomů nepřestává vzbuzovat odstranění chudoby v mnohem větším měřítku, než v jakém se to kdy podařilo jakémukoli státnímu programu. V Číně po roce 1979, v Chile po roce 1983 nebo v Indii po roce 1991. To je důvod kapitalismus oslavovat, a ne ho zatracovat. Díky svobodnému trhu a ekonomické svobodě zažily národy silný růst.
V roce 1820 žilo více než 90 procent světové populace v extrémní chudobě. V roce 2015 už to bylo pouze 10 procent.
Nesmíme se nechat svést jednoduchými narativy přerozdělování, jak požadují kritici dárců na Notre-Dame. Zmírnění chudoby je komplexní záležitostí s kořeny sahajícími do různých sociálních a politických pravidel. Zacházet s ní prostě jako s dalším problémem nedostatku kapitálových vstupů nakonec selže ve snaze vyřešit právě to, co je na chudobě morálně znepokojující.
Článek vyšel původně pod názvem Critics of donations to rebuild Notre-Dame are barking up the wrong tree. Přeložil Martin Štencel.
