Před časem jsem psal o nápadu Václava Klause ml. na to, aby vláda rozhodovala o tom, co smí Facebook na svém vlastním webu mít a co ne. Klausův návrh zákona je jedna z nejhloupějších věcí napsaná od vynálezu klínového písma. Jedinou útěchou tak Klausovi může být, že našel poměrně široké spektrum poslanců, kteří si nestyděli takový nesmysl podepsat, a že spousta alt-right zoufalců především v USA zastává tentýž názor.
Problémů s tímto návrhem je tolik, že by to vydalo snad na samostatnou knihu. Vůbec myšlenka, že když bude vláda řídit, co se smí kde říkat, bude to pozitivní vývoj pro lidi s názory Václava Klause, není hodná střízlivého člověka.
Jak jsem psal už v předchozím článku, podle tzv. sekce 230 je Facebook jednak imunizován před odpovědností za obsah, který na jeho web vloží uživatelé, a jednak je explicitně zmocněn k tomu, aby tento obsah moderoval. Ne, moderováním se výše uvedené imunity skutečně nezbaví.
Tato sekce 230 telekomunikačního zákona pouze explicitně uvedla, co je podstatou svobody slova podle prvního dodatku, avšak Kongres zcela správně zvýšil právní jistotu a zamezil dlouhotrvajícím soudním sporům, když to zapsal do zákona.
Minulé pondělí, 17. června 2019, vynesl Nejvyšší soud USA (SCOTUS) rozsudek v případu Manhattan Community Access Corp. v. Halleck, kde se mj. vyjádřil přímo k této problematice. V tomto případu šlo o poměrně složitý případ o tom, zda newyorské tzv. public-access televize jsou spíše něco jako stát nebo spíše soukromé. V této otázce se soud rozdělil 5:4. Pro naši debatu je tato problematika nepodstatná, nikdo nepochybuje, že Facebook je soukromá firma, která nevykonává státní funkce a nemůže tak pro ni pro účely prvního dodatku být pohlíženo jako na stát.
Většinové stanovisko psané Brettem Kavanaughem však uvádí:
„Když soukromá entita poskytuje fórum pro projevy, tato soukromá entita není běžně omezena prvním dodatkem, protože není státním aktérem. Soukromá entita tak může vykonávat editorskou diskreci nad projevy a řečníky na tomto fóru. Tento soud tak judikoval ve svém rozhodnutí Hudgens v. NLRB z roku 1976. V tomto rozsudku nalezl tento soud, že majitel obchodního domu není státním aktérem podléhajícím požadavkům prvního dodatku, jakým je např. doktrína veřejného fóra. Viz též Lloyd Corp. v. Tanner (1972); Central Hardware Co. v. NLRB (1972); Alliance for Community Media v. FCC (1995).
Rozsudek ve věci Hudgens reflektuje princip zdravého rozumu: Poskytnout fórum pro projevy není aktivitou, kterou tradičně vykonávaly pouze vlády. Takže soukromá entita, která poskytne fórum pro projevy, se pouze tím nestane státním aktérem. Koneckonců soukromí majitelé a soukromí nájemníci často otevírají svůj majetek pro projevy. Obchody vyvěšují nástěnky, na které může každý vyvěsit, co shání nebo nabízí. Comedy kluby provozují open-mic nights. Jak přesvědčivě vysvětlil soudce Jacobs [z nižšího soudu – pozn. překl.]: „Zdaleka nejde o téměř exkluzivní funkci státu, poskytovat fórum pro veřejné vyjádření, politiku, informace nebo zábavu.“ (stanovisko částečně souhlasící s většinou, částečně disentující)
[…]
Pokud by toto pravidlo fungovalo jinak, všichni soukromí majitelé a soukromí nájemci, kteří otevřou svůj majetek pro projevy, by byli omezeni nároky prvního dodatku a ztratili by tak svoji možnost vykonávat editorskou diskreci tak, jak ji považují za patřičnou na daném otevřeném fóru. Soukromí majitelé a soukromí nájemci by tak čelili nevábné volbě zpřístupnit platformu všem příchozím, nebo ji úplně zavřít. „Ústava v žádném případě nevyžaduje takovou ztenčenou doktrínu soukromého majetku pro veřejné užití.“ (Hudgens) Benjamin Franklin nemusel provozovat svoje noviny jako „kočár se sedadlem pro každého“. (F. Mott, American Journalism (3d ed. 1962)) Tento princip stále platí. Jak tento soud řekl ve věci Hudgens, nalézt, že soukromí vlastníci poskytující fórum pro projevy jsou omezeni prvním dodatkem, by znamenalo „vytvořit soudem vyrobený zákon zcela odporující ústavní základ, na kterém v této zemi spočívá soukromé vlastnictví“. Ústava nezabraňuje soukromým vlastníkům a soukromým nájemcům vykonávat editorskou diskreci nad projevy a řečníky na svém majetku.“ (zvýraznění moje)
V pozn. pod čarou 2 se soud také dotkl toho, jaká práva na svobodu projevu mají tyto platformy samotné:
„Rozdílnou otázkou, kterou zde neposuzujeme, je stupeň, jakým první dodatek chrání soukromé entity jako Time Warner nebo MNN před státní legislativou nebo regulací, která by po nich požadovala otevřít svoje projevy pro ostatní.“ Cf. Turner Broadcasting System, Inc. v. FCC (1994).
I disentní stanovisko psané soudkyní Soniou Sotomayorovou souhlasí:
„Většina má zajisté pravdu, když říká: „Když soukromá entita poskytuje fórum pro projevy, tato soukromá entita není běžně omezena prvním dodatkem.“ To je proto, že většina nemluví o ústavních fórech – mluví o prostorech, kam si soukromé entity prostě pozvaly jiné lidi, aby přišli a mluvili. Comedy klub se může rozhodnout otevřít svoje dveře dokořán tak, jak bude chtít, ale nemůže se ustanovit vládním agentem. Rozdíl je mezi poskytováním služby z vlastní vůle a spravováním ústavní odpovědnosti (zde dokonce existováním z tohoto důvodu) jménem vlády na její žádost.“
Všech devět soudců Nejvyššího soudu USA, včetně obou navržených Donaldem Trumpem a schválených republikánským Senátem, souhlasí, že Facebook i Mimibazar mohou mazat, koho samy uznají za vhodné.
Proč je relevantní, co si o českém nápadu myslí nějací američtí soudci? Přízemnějším důvodem je, že Facebook je americká firma, podléhá tedy především americkým předpisům a rozsudkům amerických soudů. Hodně štěstí, pane Klausi, až budete v Kalifornii vymáhat ten svůj zákon.
Vznešenějším důvodem je, že v posledních padesáti letech je americký Nejvyšší soud konzistentně největším obhájcem práva na svobodný projev, konzistentně posiluje práva jednotlivců a omezuje pravomoci vlády v této oblasti. Kde jinde se potom dívat po inspiraci, když ne zde?
Addendum: Skutečně si nikdo nemyslí, že Facebook by měl být regulován jako státní aktér? Ze stejného rozsudku:
Podle případů před tímto soudem se může soukromá entita kvalifikovat jako státní aktér, pokud vykonává „pravomoci tradičně exkluzivně rezervované státu“. (Jackson v. Metropolitan Edison Co. (1974)) Nestačí, že federální, státní nebo lokální vláda vykonávala v minulosti tuto funkci, nebo stále vykonává. A nestačí, že tato funkce nějakým způsobem slouží veřejnému prospěchu nebo veřejnému zájmu. Aby se kvalifikovala jako tradiční, exkluzivní veřejná funkce ve smyslu našich precedentů o státních aktérech, musela vláda tuto funkci vykonávat tradičně a exkluzivně. Viz See Rendell-Baker v. Kohn (1982); Jackson; Evans v. Newton (1966).
Tento soud zdůraznil, že „velmi málo“ funkcí spadá do této kategorie. (Flagg Bros., Inc. v. Brooks (1978)). Podle případů před tímto soudem do těchto funkcí patří např. pořádání voleb a spravování firemního městečka. Viz Terry v. Adams (1953) (volby); Marsh v. Alabama, (1946) (firemní město); Smith v. Allwright (1944) (volby); Nixon v. Condon (1932) (volby).[1]
Tento soud nalezl, že celá řada funkcí do této kategorie nespadá, včetně např.: provozování sportovních asociací a lig, spravování plateb pojistného, provozování pečovatelských domů, poskytování zvláštního vzdělávání, zastupování nuzných obviněných v trestním řízení, řešení soukromých sporů nebo poskytování elektřiny. Viz American Mfrs. Mut. Ins. Co. v. Sullivan (1999) (platby pojistného); National Collegiate Athletic Assn. v. Tarkanian (1988) (univerzitní sport); San Francisco Arts & Athletics, Inc. v. United States Olympic Comm. (1987) (amatérský sport); Blum v. Yaretsky (1982) (pečovatelský dům); Rendell-Baker (zvláštní vzdělávání); Polk County v. Dodson (veřejný obhájce); Flagg Bros. (řešení soukromých sporů); Jackson (elektřina).
Relevantní funkcí je zde provozování public-access televizních kanálů v kabelovém systému. Tato funkce nebyla tradičně a exkluzivně vykonávána vládou.
—
[1] Vedle toho tento soud uznal, že soukromá entita může být, za určitých podmínek, chápána jako státní aktér, pokud na ni vláda převedla jednu ze svých ústavních povinností. Např. v případu West v. Atkins (1988) byl stát ústavně povinen poskytnout zdravotní péči vězňům. Tento scénář zde není naplněn, protože vláda nemá žádnou takovou povinnost provozovat public-access kabelovou televizi. (zvýraznění moje)
