Koronavirus nás tlačí k protekcionismu – neracionálně, avšak neodolatelně. Několik poslanců Konzervativní strany mi v průběhu posledních dvou týdnů řeklo, že současná krize dokazuje nutnost soběstačnosti. Jeden, až doteď vždy spolehlivě pro volný trh, řekl: „Určitě i ty, Danieli, vidíš, co je špatně s importováním čtyřiceti procent našeho jídla.“
No, nevidím. Pokud vůbec něco, pak tato krize ukazuje pravý opak. Polovina světové ekonomiky je pod restriktivními opatřeními, ale globální dodavatelské řetězce fungují i dále normálně. Jediné nedostatkové zboží, které kolem sebe vidím, je z britské produkce. Dokonce i organický farmářský obchod, který měl vždy všechno zboží od lokálních pěstitelů, teď nabízí cibule, brambory a mrkve z dovozu.
Myšlenka, že pěstování vlastního jídla zvětšuje naši bezpečnost, zní věrohodně, ale ukazuje se, že je to nesmysl. Pokud chcete všechno vypěstovat sami, vystavujete se lokálním šokům: špatná sklizeň, plísně nebo jiné disrupce. Ale pravděpodobnost, že se taková událost stane celosvětově, je velmi malá.
Koronavirus není výjimkou. Ne každá země byla zasažena tak špatně jako Británie. Např. naše sklizeň letního ovoce by měla začít tento měsíc, ale – pokud restrikce pohybu zůstanou v platnosti – budou mít naši farmáři potíže sehnat sběrače a baliče. Stejná situace ale nepanuje všude, takže pořád budou dodávky ovoce.
I v nejlepších chvílích je tento argument neintuitivní a je těžké ho prodat. Pociťovaná hrozba, obzvláště při epidemii, přepne spínače v našich mozcích a staneme se ostražitějšími a introvertnějšími. Jedna z mých sousedek si např. začala stěžovat na „cizince“, když chodí do našeho dobře vybaveného obchodu na vesnici. „A odkud myslíte, že pochází tohle jídlo?“ ptám se jí.
Když se nad tím zamyslíte, národní potravinová soběstačnost nedává větší smysl než potravinová soběstačnost vesnic. Nebo samozřejmě národní soběstačnost kombajnů (ty dovážíme také). Avšak touha hromadit jídlo se líbí naší lovecko-sběračské DNA takovým způsobem, který neplatí pro touhu hromadit kombajny.
Merkantilisté v této krizi vidí příležitost. Chtějí, aby Británie vyšla z této krize s ještě více chráněným potravinovým odvětvím, než měla jako člen EU. Někteří poslanci Konzervativní strany chtějí pozměnit zemědělský zákon, který je nyní v Dolní sněmovně, aby požadoval po veškerém dovezeném jídle, aby splňovalo domácí britskou legislativu – ne pouze, co se týče potravinové nezávadnosti, což je rozumné, nýbrž také, co se týče blahobytu zvířat, což je něco, co v současnosti neděláme my ani žádná jiná seriózní země, a je to něco, co v současných vyjednáváních nenavrhuje ani EU.
Takové pozměňovací návrhy by vytvořily přesně taková rizika, před kterými autoři těchto návrhů varují – zvýšily by ceny a snížily potravinovou bezpečnost, která pramení z možnosti využít širokou nabídku dodavatelů. Také by znemožnily obchodní dohody, které chceme uzavřít se Spojenými státy, Austrálií, Japonskem a dalšími.
Tyto dohody by měly posílit naši ekonomiku obecně, ale naše zemědělce obzvlášť. Např. naši exportéři sýra nyní čelí 17procentnímu clu v Americe, naši vývozci hovězího 27procentnímu. Britské jehněčí je nejlepší na světě, ale v současnosti je zakázáno v USA – a ty jsou druhým největším dovozcem na světě.
Za těmito pozměňovacími návrhy leží bizarní předpoklad, že britští zemědělci jsou příliš slabí, než aby uspěli samostatně. Ve skutečnosti máme nejvíce inovativní agropotravinová odvětví na planetě. Produkujeme mj. nejefektivnější pšenici na světě a nejpálivější chilli na světě. Prodáváme víno Francii, tapas Španělsku, kari Indii (ano, opravdu) a vodku Rusku.
Omezovat obchod s jídlem je asi nejhorší odpovědi na koronavirus, jakou si lze představit. Všichni by v důsledku zchudli: naši zemědělci, naši spotřebitelé a naši obchodní partneři. Avšak mám ten děsivý pocit, že jsme unášeni tímto směrem.
Přeložil Martin Pánek.
