Usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. byla vyhlášena LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky. Podívejme se nyní na zákon o konkursu a vyrovnání po přijetí jeho poslední novely – zákona č. 150 z roku 2000, zda-li není v rozporu s listinou.
V hlavě druhé „Lidská práva a základní svobody“ v oddíle prvním „Základní lidská práva a svobody“ je v článku 11, odstavci 1 zaručeno následující základní lidské právo: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ Toto právo má daleké následky, které si v České republice neuvědomujeme. Doplníme ještě odstavec 3 stejného článku: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Situace
V následujících řádcích se pokusím dokázat, že zákon o konkursu a vyrovnání není v souladu se základními lidskými právy a svobodami.
Nuže, představme si, že pan Jan se rozhodl, že nebude podnikatelem, ale stane se zaměstnancem. Představme si, že pan Ivan se rozhodl, že bude podnikatelem, a nestane se zaměstnancem. Panu Ivanovi byl vydán živnostenský list, podniká na „IČO“, nabízí služby. Pan Jan uzavřel pracovní smlouvu se společností Alchymie, a. s. Pan Ivan se stal dodavatelem služeb společnosti Alchymie, a. s. Společnost Alchymie, a. s. je jediným odběratelem pana Ivana. Společnosti Alchymie, a. s. se nedaří. Společnost neplatí své závazky vůči dodavatelům. Situace se ještě zhoršuje, společnost neplatí už vůbec nikomu. Na majetek společnosti je prohlášen konkurs.
Pan Jan nedostal zaplaceno za svou práci. Protože pracoval na základě smlouvy (pracovní smlouvy) má vůči společnosti Alchymie, a. s. pohledávku. Společnost Alchymie, a. s. vede ve svém účetnictví závazek po lhůtě splatnosti k zaměstnanci – panu Janovi. Závazek je ve výši 30 000 Kč.
Pan podnikatel Ivan nedostal zaplaceno za své služby, které dodal společnosti Alchymie, a. s. Pan Ivan dodával služby společnosti Alchymie, a. s. na základě smlouvy. Má vůči společnosti Alchymie, a. s. pohledávku. Společnost Alchymie, a. s. vede ve svém účetnictví závazek po lhůtě splatnosti z obchodního styku – závazek k panu Ivanovi. Závazek je ve výši 30 000 Kč.
Konkurs byl veden správcem konkursní podstaty nadobyčej rychle. Zákon o konkursu a vyrovnání rozděluje věřitele do tříd (novela snížila rozdělení věřitelů do dvou tříd) s přednostním vyplacení zaměstnanců.
Pan Jan přihlásil do konkursu svou pohledávku a je věřitelem, kterému může být jeho pohledávka vyplacena kdykoliv v průběhu konkursu, a ještě k tomu přednostně (§ 31, 32 zákona o konkursu a vyrovnání) – je to zaměstnanec. Pan Ivan přihlásil do konkursu svou pohledávku a je věřitelem ve třetí třídě – je to dodavatel. Pan Jan je přednostně vyplacen a dostává 30 000 Kč. Pan Ivan není přednostně vyplacen a dostává pouze 10 000 Kč.
Přestože pan Jan i pan Ivan k datu prohlášení konkursu na společnost Alchymie, a. s. vlastnili stejný majetek ve stejné nominální hodnotě, oba vlastnili pohledávku v hodnotě 30 000 Kč, každý dostal zaplaceno jinou částku.
Úvaha zákonodárce
Zákonodárce pravděpodobně při schvalování zákona o konkursu a vyrovnání neměl při rozdělení věřitelů do tříd na mysli ochranu vlastnictví, avšak ochranu slabších proti silnějším. Pracovník je z titulu své pohledávky sice také vlastníkem, ale toto jeho určení je „slabší“ než jeho určení jako handicapovaného člena společnosti lidí (závisí jen na mzdě, nemá možnost legálně získat jiné zdroje). Proto se „tříděním“ věřitelů vědomě porušuje rovnost „vlastníků“ ve prospěch vyrovnání práv slabších jedinců se silnějšími.
Důsledky zákonodárce
Pokud zákonodárce vychází z předpokladu, že zaměstnanec je „slabší“ vlastník, bere v úvahu jen zaměstnance bankrotujícího podniku, a ne už ostatní zaměstnance. V nedávné době jsme se mohli dočíst v novinách, např. že na jednoho zaměstnance ve Vítkovicích a Nové huti připadají zhruba tři pracovníci v subdodavatelských firmách. Pokud by hutě skončily v konkursu, pak dodavatelé (věřitelé druhé třídy) budou uspokojeni méně než zaměstnanci hutí. Což může mít dopad na zaměstnance dodavatelských firem. Zájmy zaměstnanců bankrotujících firem jsou tak upřednostněny před zájmy zaměstnanců dodavatelských firem. Ekonomika je natolik provázaná, že ušlechtilá myšlenka pomoci zaměstnancům bankrotující firmy více než ostatním může vést ke zvýhodnění zaměstnanců podniku, který krizi způsobil na úkor zaměstnanců podniku, který se do krize dostal až následně. A až následně zbankrotuje.
Rozpor s Listinou
Zde připomínám – Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dávám proto na úvahu, zda-li nejsou základní lidská práva a svobody pana Ivana pošlapána na úkor pana Jana.
Vlastnické právo pana Jana je chráněno více než vlastnické právo pana Ivana. Domnívám se, že pokud budou v zákoně o konkursu a vyrovnání rozděleni věřitelé do dvou a více tříd, mohou být porušována základní lidská práva. Protože v prvé třídě jsou uváděni zaměstnanci a v další třídě dodavatelé (ostatní pohledávky), zaměstnanci jsou zvýhodňování na úkor dodavatelů, kteří jsou kráceni ve svých právech, které jim zaručuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky, přestože vlastní stejný druh majetku – pohledávku.
Popřípadě dávám na úvahu, zda-li vlastnictví pohledávky, kterou má zaměstnanec – pan Jan – není zneužito na újmu práv druhých, práv pana Ivana.
