V posledních měsících se v médiích často mluví o obnovení progresivního zdanění u daně z příjmu fyzických osob. To vše z jediného důvodu – zvýšit příjmy státního rozpočtu. Jak to tedy je s efektivitou progresivního zdanění a kolik peněz změna přinese do státního rozpočtu?
Souboj o tento pilíř přímého zdanění má kořeny snad již v době vzniku této daně. Na jedné straně vždy stáli socialisté, kteří věří, že stát dokáže s penězi občana naložit lépe, než občan sám. Na druhé stáli zastánci principů laissez faire, kteří věří, že jen občan sám ví, co nejvíce potřebuje. Na tom ostatně není nic divného, je to zkrátka střet idejí a myšlenek. S tím, jak daně rostou, však tento střet ztrácí na racionalitě. A to právě v bodě, kdy zvýšení daní nepřinese žádné další příjmy do státního rozpočtu.
Pro všechna zdanění, příjmů nevyjímaje, platí zákonitosti, které objevil Arthur Laffer. V principu jde o to, že příjmy státu na daních vychází ze dvou protichůdných tendencí: čím vyšší sazba daně, tím větší část stát ukrojí z příjmu/spotřeby občana (což je poměrně jasné). Druhou tendencí je, že čím vyšší sazba daně, tím nižší částka se zdaňuje, a to vlivem klesání motivace občana pracovat/spotřebovávat, větší pravděpodobnosti skrývání příjmů, vlivem fyzické nebo účetní emigrace občanů. Z těchto protichůdných tendencí plyne, že existují tři zajímavé body na škále daňových sazeb. První je 0%, při které stát nevybere nic, ale lidé jsou nejvíce aktivní. Druhá je 100%, při které stát opět nevybere nic, protože lidé nemají důvod pracovat. A třetí může být kdekoliv mezi, a při takové sazbě stát vybere nejvíce. Jakákoliv sazba za tímto maximem je iracionální, protože stát nevybere maximum, ale přitom občana omezují více, než při maximu. Toto maximum je zároveň zlomovým bodem, kdy se socialistické požadavky na zvýšení daní stávají naprosto neospravedlnitelnými.
Současná mezní sazba daně z příjmu pro zaměstnance je však 48,6%, protože než se dostane mzda od zaměstnavatele do rukou zaměstnance, je postupně zdaněna 5x (6,7% zdravotní pojištění, 18,7% sociální pojištění, 15% daň z příjmu fyzických osob, 3,4% zdravotní pojištění podruhé a 4,9% sociální pojištění podruhé). Skutečná efektivní míra zdanění platů je přibližně mezi 30% a 40%. Z debaty o optimálním nastavení daní se naprosto vytratily argumenty a nahradily je milionkrát omleté fráze. Paroubek se Svobodou hlásají, že progresivní zdanění je solidární, stejně tak Topolánek a Kalousek omílají, že rovná daň je spravedlivější, ale už se nepozastavují nad její neúnosně vysokou hladinou a mezitím pokrytecky vymýšlejí zdanění luxusu. Janota přidává, že si nemůžeme dovolit tak nízké daně a že progresivním zdaněním získá 4 mld. do státního rozpočtu navíc. Vše bez argumentů a důkazů.
Jaké nastavení daně z příjmu je nejvýnosnější? Pokud bychom si hypoteticky pro všechny příjmové skupiny vypočítali Lafferovo maximum, pak bychom dospěli k nejvyšší možné míře zdanění – tedy socialistickému ideálu. Něco podobného provedl již ekonom Mirrlees, který objevil něco, co je v naprostém rozporu se socialistickým dogmatem progresivního zdanění, kterému podlehl i pan ministr Janota. Objevil totiž, že nejvíce se na daních vybere tehdy, když mezi lidmi s nejnižšími příjmy až středními příjmy je rovná sazba daně (stejné %) a mezi lidmi se středními příjmy až vyššími příjmy je rovná daň (stejná částka = strop), čili daňová degrese. Socialisté, pokud chtějí na daních vybrat co možná nejvíce, by měli bojovat za rovnou daň se stropem pro nejbohatší. Chápu však, že takový koncept je těžko politicky obhajitelný u nízkopříjmových voličů. Alespoň by tedy měli lpět na sazbě rovné. Pokud však bojují za daňovou progresi a to především u nejvyšších platových skupin, pak si tím nemohou dopomoci k dalším příjmům do státního rozpočtu. Jak tedy pan ministr Janota dospěl k předpokladu, že dojde k navýšení příjmů o 4 miliardy? Daňová progrese by mohla zvýšit příjmy do státního rozpočtu pouze při velmi nízkých daních. Nemyslím si, že je reálné vypočítat Lafferovo maximum pro několik příjmových skupin, domnívám se však, že při současné sazbě daně z příjmu 48,6% nemůže dojít ke zvýšení daňových odvodů. Připomínám, že ČSSD navrhuje zvýšení zdanění příjmů u nejvyšší příjmové skupiny na 62% (zvýšení sazby DPFO z 15% na 38%, nově počítaných opět z hrubé mzdy – http://www.cssd.cz/volby/oranzove-knihy/). Jako důkazy pro to, že jsou ministrovy výpočty špatné a nedojde ke zvýšení výběru, mohou posloužit údaje mezi roky 2007 a 2008, kdy zavedení rovné daně a stropu na sociálním pojištění přineslo do státního rozpočtu více peněz skoro od všech příjmových skupin a to po odečtení hospodářského růstu. Nejvyšší nárůst odvedených daní v roce 2008 nastal právě u nejbohatších 30% lidí, kteří přispěli na daních o 6,5% více, než v roce 2007 (a to dokonce po odečtení reálného růstu HDP, na který toto snížení daní mohlo mít pozitivní vliv). Pokud se odpoutám od mého laissez faire vnímání světa, pak se musím ptát: Jak chtějí ti pánové, kteří říkají, „že solidarita pomocí progrese je nutná“, pomáhat nejchudším snížením množství vybraných daní vlivem zvýšení sazby?
Nemyslím si, že země Evropské unie jsou zrovna ty, ze kterých bychom si měli brát příklad (obzvláště u daní), ale i ve srovnání s těmi bychom s mezní sazbou 62% asi byli unikátem. Neměli bychom se ani nechávat uchlácholit od ODS nebo od pana Kalouska. Byli to totiž právě oni, kdo polovině příjmových skupin zvýšil v roce 2009 jednu z daní z příjmu (označovanou jako DPFO), z 12% resp. 19% na 22,5%, místo aby snížili daně všem.
