Euro je nečestná parodie na peníze

Peníze jsou prý kořenem všeho zla. To je postoj, na němž se nejspíš shodne většina lidí. Peníze prý korumpují, dávají vzniknout násilí a konfliktům mezi lidmi, chamtiví lidé jdou i přes mrtvoly, aby je získali. Peníze prý kazí člověka, a lidé by byli jistě mnohem lepšími, kdyby pracovali nikoliv pro peníze ale pro nějaké vyšší hodnoty. Zároveň však každý s omluvným pokrčením ramen uznává, že bez peněz to prostě nejde.
Nic nemůže lépe ilustrovat myšlenkovou bídu, v níž se lidstvo již velmi dlouho nachází, než takovéto postoje.
Peníze nejsou zlo
Peníze totiž jsou, jak napsala filozofka Ayn Randová, zdrojem nikoliv zla, ale dobra. Musíme si však nejprve uvědomit, čím vlastně peníze jsou a co představují.
Ayn Randová, slovy jedné z hlavních postav románu Atlas Shrugged, chápe peníze nejen jako nezbytný prostředek směny, bez něhož by se lidstvo nikdy nedostalo za hranice primitivního barbarismu a směnného obchodu, ale spatřuje a zdůrazňuje v první řadě jejich morální rozměr, jenž je nutným předpokladem morální, a tedy i funkční, velkoleposti svobodné kapitalistické společnosti.
Neschopný a omezený člověk, který nějakým způsobem přijde k penězům, je nedokáže udržet a nakonec skončí stejně chudý jako dřív, ne-li chudší. Kdo zná novelu „Špáta” od Karla Václava Raise, ví, o čem je řeč. A podvodník nebo lupič, jemuž se nějakou dobu daří získávat peníze násilím na druhých lidech, může budit zdání úspěchu, ale v dlouhodobém horizontu a v konečném důsledku jsou to právě peníze roztočené v divokém víru všech jeho minulých ničemností, co jej dožene ke smutnému konci. Příkladem z nejvýmluvnějších může být podvodník Bernard Madoff.
Peníze jsou ukazatelem čestnosti a schopnosti fungovat na principu obchodu – nabízet to nejlepší ze sebe a spoléhat na racionální sebezájem druhých lidí. Pouze takto lidé spolu mohou dlouhodobě žít v míru a pokoji, aniž by byly zájmy kohokoliv obětovány. Skutečný kapitalismus takovéto morální jednání podporuje a odměňuje, zatímco nečestnost a neschopnost velmi rychle trestá. Bohužel, dnešní společenský systém nemá s kapitalismem mnoho společného, přesto se i dnes této zásadní povaze peněz dostává širokého pole působnosti.
Povahu peněz, schopnou odhalit nečestnost a přivést k odpovědnosti toho, kdo se jí dopustí, lze velmi dobře vztáhnout na celý ekonomický systém. Ne pouze na soukromý účet nebo peněženku jednotlivce, ale na celé hospodářství. A dnešní krize eura, této uměle vytvořené, nečestné měny, naprosto odtržené od ekonomické reality, je právě takovým momentem, kdy povaha peněz hraje proti těm, kteří se rozhodli usilovat o nezasloužený prospěch a obětovat přitom zájmy všech ostatních.
„Peníze jsou barometrem ctnosti ve společnosti,“ píše v románu Atlas Shrugged Ayn Randová. „Když uvidíte, že se neobchoduje dobrovolně ale z donucení – když uvidíte, že k výrobě potřebujete povolení od lidí, kteří nevyrábějí nic – když uvidíte, že peníze proudí k lidem, kteří neobchodují se zbožím ale s výsadami – když uvidíte, že lidé bohatnou díky úplatkům, kontaktům a ne díky práci, a že vaše zákony nechrání vás před nimi ale je před vámi – když uvidíte, že zkaženost je odměňována a poctivost se stává sebeobětováním – pak si možná uvědomíte, že vaše společnost je odsouzena k zániku. Peníze jsou nástrojem tak vznešeným, že nesoupeří se zbraněmi a odmítají přijmout brutalitu. Peníze nedovolí zemi, aby přežila napůl vlastněná a napůl uloupená.“
Evropská unie je socialistickým projektem
Dnes již nemůže být pochyb o tom, že Evropská unie je socialistickým projektem a po Třetí říši dalším pokusem ustanovit nad Evropou jednotnou vládu a budovat, pod falešným pláštíkem svobodného trhu, unifikované hospodářství svázané bezpočtem regulací. Budovatelům EU nikdy nešlo o svobodný trh, nýbrž o trh vnitřní a společný, v němž celková produkce, byť ponechaná formálně na bedrech soukromých výrobců, bude centrálně plánována nikoliv za účelem zisku producentů, ale ve jménu „veřejného blaha“.
Evropská unie je fantastickým podvodem, jedním z nejhorších v dějinách. Přesto zdánlivě fungovala dlouhá léta bez znatelnějších problémů a mohla tak velmi dlouho fungovat dál. Třebaže jsou státní regulace pro jakoukoliv produktivní činnost v principu něčím naprosto ničivým, lze si po určitou dobu hrát na trh a přitom jej svazovat. Invence a snaha podnikatelů, kteří se dnes a denně přetahují se státem o každý dílek svobody a snaží si uchovat takový zisk, jaký je možné před loupeživou lačností kolektivistů a altruistů vůbec zachránit, by dokázala zajistit víceméně dostatečnou produkci a pracovní místa, a naprostá většina lidí by byla spokojena. Vůbec by jim nevadilo, že nežijí ve svobodě, protože většina lidí si svobodu vůbec nepřeje a dává raději přednost zajištěnosti.
Takto mohla Evropská unie přežívat řadu desetiletí, a jen několik málo zastánců svobodné společnosti a skutečného kapitalismu by poukazovalo na to, že jde o systém nepružný, vnitřně zkorumpovaný, náchylný ke krizím a nadto ještě morálně prohnilý. Touha po moci a nenávist ke svobodě, tedy osobnostní rysy vlastní každému správnému zastánci Evropské unie, však nemají žádné hranice a tedy se ani kolektivističtí vůdci usazení v Bruselu nezastavili jen u „bezpečné“ míry podkopávání trhu, ale vymysleli si jednotnou měnu, naprosto odtrženou od skutečného stavu ekonomik jednotlivých členských zemí.
Vlády a centrální banky peníze zneužívají
A stejně jako mohou peníze u člověka odhalit dříve skryté charakterové vady, začaly tržní mechanismy prostřednictvím eura velmi rychle odhalovat skrytou zkaženost celého projektu evropské integrace.
Stejně jako neschopný, neproduktivní a nečestný člověk, který se dostane snadno k penězům, i méně produktivní státy Evropské unie si začaly prostřednictvím eura falešně vylepšovat své hospodářské ukazatele a vytvářet iluzi bohatství a prosperity. Zdálo se, že právě členství v eurozóně je tím, co nastartovalo nevídaný růst životní úrovně. Ve skutečnosti byl hospodářský rozmach tažen především přílivem zahraničních investic, jež byly díky euru pro firmy z bohatších koutů eurozóny lákavé, a zejména pak státním zadlužováním. A protože ECB nastavila pro celou eurozónu, bez ohledu na to, že rozhodně nevykazovala charakteristiku optimální měnové zóny, jednotně nízkou úrokovou míru, vypadalo zadlužování v eurech jako něco velice bezpečného.
S příchodem globální finanční krize se příliv kapitálových investic zastavil, státní výdaje však zůstaly na stejné úrovni a s poklesem daňových příjmů se již nedaly ukočírovat. Zadluženým státům zbyly jen dvě možnosti – podívat se pravdě do očí a pokusit se dluhy řešit masivním odstátňováním, nebo dál setrvávat v sebeklamu a spoléhat na prozatím šťastnější zbytek eurozóny. Zvolily si druhou možnost. Stejně jako Raisův Špáta, vězící po uši v dluzích a neschopný opustit falešnou představu o svém nevyčerpatelném bohatství, se i vedoucí představitelé eurozóny rozhodli zavřít oči před skutečností, že projekt společné měny je již mrtvý a není velkou nadsázkou tvrdit, že na smrtelné posteli nyní leží i celá nečestná a zkorumpovaná myšlenka evropské integrace.
Problémy, v nichž se dnes Evropská unie nachází, by nikdy nepřišly, kdyby se architekti evropského kolektivistického svazu nepokusili svázat jednotlivé členské státy prostřednictvím nadirigované měny. Ekonomické zákonitosti pracují proti nim, a čím zoufaleji se vůdci EU snaží situaci zvládnout, samozřejmě tak, jak kolektivisté dovedou, tím znatelněji se jim projekt evropské měny hroutí pod rukama. Je na tom něco obdivuhodného – výkvět evropské politické aristokracie se snaží všemi silami dostat finanční systém pod svoji kontrolu, ale finanční mechanismy každý jejich nápad obrací vniveč. I tak zregulovaný systém, jako je ten evropský, má v sobě tolik síly, aby se dokázal prosadit.
Evropští kolektivisté mají v podstatě jen dvě reálná východiska, pokud ovšem nemají v úmyslu pokorně se před silou financí sklonit – naprosto zničit všechny tržní mechanismy a nahradit je explicitním centrálním plánem, se všemi důsledky, jež z toho plynou, nebo spustit rotačky Evropské centrální banky naplno a roztočit kola inflace, která nakonec zlikviduje všechny dluhy – bohužel společně s úsporami milionů lidí. Třebaže nový šéf ECB Mario Draghi slibuje, že jeho instituce nemá v úmyslu tisknout inflační peníze, příliš důvěryhodně takové ujišťování nezní. Oba způsoby – centrální řízení cen nebo inflace – jsou stejně nečestné a ničemné jako celá myšlenka eura i jako sám projekt evropské integrace. Šlo by o řešení tak drastická, že si žádný mocichtivý byrokrat typu José Barossa nemůže být jistý, zda si jím sám sobě nepodepisuje ortel smrti. Lze čekat, že by evropská veřejnost přijala centrální plánování nebo hyperinflační kolotoč a následné katastrofální snížení životní úrovně s poslušným klidem? Žádná diktatura není věčná a žádný diktátor si nemůže být jistý, zda jeho život jednoho dne neukončí rozlícený dav.
Většina veřejnosti však dnes nemá právo si příliš stěžovat, protože vše, co evropské politické elity dělají, dělají s mandátem od občanů. Evropská unie prozatím stále ještě není diktaturou a národní státy mají dostatek moci Evropskou unii srovnat do latě – pokud by si ovšem občané zvolili odvážné politické zástupce, kteří se o to pokusí. Jestliže euroskeptické strany zůstávají na politické periferii, zatímco strany, jež se na hospodářské i morální devastaci Evropy podílejí, ve volbách pravidelně vítězí, bez ohledu na to, zda jde o levici nebo tzv. pravici, dobře voličům tak.
Lze bohužel předpokládat, že voliči, kteří dosud podporovali rozhazovačnou politiku svých národních států a přiživovali se na ní, se spíše budou snažit zavírat před realitou oči. Jejich špatné svědomí je donutí volit a podporovat politiky, kteří nabídnou jen další variantu státních zásahů a přivedou Evropu, jak jsem napsal výše, ke skutečnému centrálnímu plánování nebo k hyperinflační tragédii. Až teprve potom, když se evropským elitám podaří naprosto zničit trh i peníze, přičemž bude samozřejmě muset potírat jakékoliv známky šedé ekonomiky a přirozeně vzniknuvšího černého peněžního systému, se možná probudí – stejně jako alkoholik je připraven vykročit na cestu ke skutečně smysluplnému léčení až teprve tehdy, když se ocitne na samotném dně. Jestliže stát zcela zničí finanční systém, projeví se ještě naposledy jeho povaha v grandiózním finále: úplné zničení peněz znamená zároveň konec civilizované společnosti.
Je třeba si uvědomit, že rozpad eurozóny, pokud skutečně nastane, a návrat k národním měnám, však na povaze současného měnového systému nic neřeší. Národní měny pod správou jednotlivých centrálních bank jsou ekonomicky i morálně podobným zlem jako jakákoliv společná měna – pouze se liší v míře ničivosti a v rychlosti, s jakou směřují ke konečnému kolapsu. Systém vzájemně klouzajících směnných kurzů je jen menším z obou zel. Správnou, funkční alternativu pak představuje systém svobodného bankovnictví bez existence centrální banky, postavený na komoditním standardu.
Je pravda, že konkurence národních papírových měn sice může držet inflační snahy centrálních bank poněkud na uzdě, na druhou stranu je však i mnoho pravdivého na tvrzení, že tato konkurence může vést ke vzájemným hospodářským válkám, jež mohou snadno přerůst ve válku ozbrojenou. A hlavně, jestliže i nadále, po případném rozpadu eurozóny, zůstanou u moci kolektivisté a etatisté, jejichž hlavním motivem je zničení trhu a svobody, budou pokusy o integraci jednotlivých měn pokračovat. Dříve nebo později, jakmile lidé zapomenou, někdo jistě navrhne projekt „Euro 2“ a vše bude pokračovat nanovo. Každý systém papírových peněz nevyhnutelně směřuje ke vzniku měnové unie, která nakonec nemůže vést k ničemu jinému než k celosvětové společné měně. Pak už inflačním snahám nestojí nic v cestě. Zájemce o problematiku odkazuji na knihu Murraye Rothbarda „Peníze v rukou státu“, v níž je celý proces zničení peněz srozumitelně popsán. V doslovu Jorga Hülsmanna se pak ukazuje, že všechny problémy, s nimiž se dnes euro potýká, jsou ekonomům rakouské školy již dlouhá léta známy – jejich varování však téměř nikdo neposlouchal.
„Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé, začnou tím, že zničí peníze, protože peníze jsou pro lidi ochranou a základem morální existence,“ napsala před více než padesáti lety Ayn Randová. „Ničitelé se zmocní zlata a nechají jeho majitelům podvrženou hromadu papíru. Tím zničí všechna objektivní měřítka a vydají lidi na pospas těm, kdo arbitrárně určují hodnotu. Zlato bylo objektivní hodnotou, ekvivalentem vyrobeného bohatství. Papírové peníze jsou zástavou za bohatství, které neexistuje, a jsou kryté zbraní namířenou na lidi, od kterých se očekává, že ho teprve vyrobí. Papírové peníze jsou šekem vystaveným legálními lupiči k tíži účtu, který jim nepatří – účtu, jenž je produktem ctnosti jejich obětí. Dávejte pozor na den, kdy se šek vrátí s poznámkou ,účet přečerpán’.“
Jinak řečeno, každý etatista, ať už se jmenuje Barosso, Sarkozy nebo Merkelová, nenávidí skutečné peníze a miluje místo nich bezcenné papírky – třebaže to nikdy neřekne upřímně a na rovinu. Nenávist vůči svobodě a skutečným penězům jdou vždy ruku v ruce.
Stále však máme dostatek času vyhnout se tragédii v podobě hyperinflačního chaosu nebo centrálního řízení cen, pokud si zavčas uvědomíme, jaká je skutečná podstata peněz. Jestliže peníze odrážejí morální stav hospodářství, pak, chceme-li mít čestné peníze, které nám nebudou hrozit, že nás dříve či později za naši nečestnost potrestají, musíme mít i čestný politicko-ekonomický systém. Tím může být pouze takový systém, v němž spolu lidé jednají nikoliv na základě politické moci a násilí nebo na základě morálního imperativu sebeobětování, ale na principu obchodu. Peníze pak v takovém systému odrážejí skutečnou produkci a ne moc centrální banky a slepou důvěru veřejnosti. A jediný systém, který takovou finanční i mezilidskou harmonii umožňuje, je pouze čistý kapitalismus.
V textu je citováno z překladu pasáže románu Ayn Randové Atlas Shrugged, který byl uveřejněn ve sborníku Centra pro ekonomiku a politiku „Sto let od narození Ayn Randové“. Luboš Zálom text publikoval na svém blogu zalom.blog.idnes.cz