Proč se tolik uprchlíků topí? A proč neletí?

Pokud sledujete zprávy, nejspíš jste v poslední době zaznamenali několik zpráv o uprchlících, kteří se utopili, když se potopily přeplněné lodě, které je převážely přes Středozemní moře. Nedávno zemřelo více než 900 lidí, když se u libyjského břehu převrhla jejich loď. Jiná loď se potopila v Egejském moři a zabila přitom minimálně jednoho člověka.
New York Times píše, že v jediném dubnovém týdnu se utopilo 1200 lidí, a to v roce, který už tak byl na cestě stát se nejhorším, co se počtu úmrtí migrantů týká:
„Počet úmrtí ve Středozemním moři je odhadován na 1500 obětí – drastický nárůst oproti minulému roku. S příchodem teplejšího počasí se počet migrantů na převaděčských lodích prudce zvýšil. Během prvních 17 dubnových dní bylo zachráněno 11 000 lidí.“
Za celý loňský rok na této cestě zemřelo 3200 lidí a téměř 130 000 lidí bylo zachráněno italským námořnictvem. Timesy odhadují, že migrační krize se blíží rekordním hladinám, protože lidé utíkají z válkou poznamenaných a strádajících míst, jako je Afghánistán, Sýrie a Irák nebo africké země jako Gambie, Somálsko, Mali a Eritrea.
Většina těchto mezinárodních uprchlíků utíká přes Libyi, protože její vlastní chaotický stav znamená, že převaděči můžou operovat beze strachu ze zásahů místní vlády. Timesy nápomocně načrtly tok žadatelů o azyl skrz Afriku a Střední východ do Libye:

Uprostřed toho všeho profesor Hans Rosling (možná jste viděli jeho videa o očekávané délce dožití nebo magické pračce – a pokud neviděli, měli byste) pokládá zvídavou otázku: Proč neletí?

Je to zajímavá otázka. Pokud je cestování skrz občanské války a padlé státy kvůli nalodění na nebezpečně přeplněné lodě tak riskantní, proč uprchlíci a imigranti prostě nenaskočí na bezpečný, krátký a pohodlný let do Evropy a nehledají azyl tam?
Není to tím, že je to příliš drahé. Rosling ukazuje, že místo na těchto lodích stojí 1000 € a více, zatímco let z Etiopie do Švédska stojí 400 €, z Libanonu do Británie také 400 € a z Egypta do Itálie pouze 320 €.
Není to ani tím, že by jim bránily jejich vlády. Tyto státy obecně nemají reálnou možnost nebo zájem zastavit emigraci (Eritrea je možná jedna výjimka – odtud lidé prchají, aby se vyhnuli povinné vojenské službě).
Není to ani proto, že Evropa by je nepřijala. Mnoho zemí EU, například Německo nebo Švédsko, uprchlíky přijímá.
Jde o něco jiného. Rosling: „Co přesně brání uprchlíkům v tom, aby přiletěli do Evropy a zažádali o azyl? Mohou se dostat na letiště, mohou si dovolit letenku, ale jsou zastaveni na check-inu. Jsou zastaveni leteckou společností a nemohou se dostat do letadla.“
Rosling ukazuje na směrnici Evropské unie 2001/51/ES, která říká – v podstatě – že aby EU mohla bojovat s nelegální imigrací („nedovoleným přistěhovalectvím“ podle slov směrnice – pozn. překl.), platí každý letecký a námořní dopravce, který přiveze osobu bez platných vstupních dokumentů, všechny náklady spojené s navrácením této osoby zpět do země jejího původu.
Směrnice explicitně vyjímá migranty, kteří mají práva coby uprchlíci podle Ženevských konvencí. Ale kdo určuje, kdo je „legitimní“ uprchlík a kdo pouze „nelegální imigrant“?
V důsledku hodila EU zodpovědnost na zaměstnance aerolinek na přepážce a pokud se spletou – podle úsudku cílové země – aerolinka musí platit všechny náklady na deportaci jejich zákazníka.
Je to nastavené tak, že letecké společnosti jsou motivovány odmítnout každého, kdo nemá vízum cílové země, přestože – podle pravidel EU a Ženevských konvencí – má tento uprchlík právo uprchnout a žádat o azyl.
„Právě tato směrnice je důvodem,“ říká Rosling, „proč se tolik uprchlíků topí ve Středozemním moři.“