Opět přišla velká voda. Bohužel, to se už stává. Mnoho letjsme se sice snažili poroučet větru a dešti, ale všichni moc dobře víme, jak todopadlo. Otázkou nyní samozřejmě je, jak se s takovou pohromou vypořádat,případně jak jí předcházet. Odpověď nám ale ekonomie samotná neposkytne,ačkoliv i tady dokáže mnohé napovědět. V čem nám ale ekonomie pomůže, jeanalýza již předložených návrhů a odhalení jejich (často nezamýšlených)důsledků.
Člověk totiž, jako tvor jednající, reaguje na motivace asnaží se každou vzniklou situaci obrátit ve vlastní prospěch. A jaké informaceposkytuje lidem vláda, když hlásá„nebojte se, nahradíme vám až 90% vašich nákladů na opravy povodňových škod?“Na první pohled vypadá toto sdělení jako zcela normální a běžná starost vlády oobčany. Ovšem je potřeba si uvědomit několik skutečností. Vláda samozřejměnedává ze svého. Ale toho si je čtenář těchto řádků zcela jistě vědom. Mnohemzávažnější je, že touto aktivitou vytváří morální hazard.
Morální hazard je totiž jev, který se objevuje vždy, kdy jemožné si přilepšit takovou aktivitou, kterou bychom normálně neprovozovali.Učebnicovým (avšak ne zcela vhodným) příkladem morálního hazardu je napříkladzměna chování v případě pojištění zdraví, majetku či života. Pojištěnýčlověk má větší sklon riskovat. Bude například s větší pravděpodobnostíkouřit, pokud má jistotu, že se pojišťovna postará o uhrazení jeho případnéholéčení. Nebo bude více riskovat při jízdě v autě, pokud bude mít svůj dopravníprostředek pojištěný proti haváriím.
Na straně pojišťovny, soukromého subjektu, však existujímotivace toto chování omezit. Kuřák bude například pro pojišťovnu průměrnědražším klientem než nekuřák. Špatný řidič bude na rozdíl od dobrého propojišťovnu ztrátový. Pojišťovací ústav tak může sáhnout k takzvané cenové diskriminaci.Může účtovat kuřákům a špatným řidičům vyšší pojistné, čímž je bude velmidůrazně motivovat k odstranění zlozvyků. Ekonomicky racionální (a tedytržní) chování pojišťovny tak povede i ke „společensky žádoucímu“ chování,přestože se nám socialisté snaží namluvit opak.
Vidíme tedy, že morální hazard není v případěsoukromých subjektů neřešitelný problém. To ale bohužel neplatí v případěposkytování veřejných statků či jiné veřejné podpory. Napříkladv současném zdravotním systému pojištěnec neplatí na základě toho, zdakouří, pravidelně cvičí, jí zdravě atd. Morální hazard tedy není nijakomezován. A ani nemůže být, pokud je cílem státu poskytnout „všechno všem“ azdánlivě zdarma. Jistě namítnete, že nikdo nezačne kouřit jen proto, aby vytáhlze státní kasy více peněz na léčení svého zničeného zdraví. Samozřejmě,v tomto případě morální hazard pouze nemotivuje k „žádoucímu“ chování– nedá se říct, že by přímo motivoval k „nežádoucímu“.
Finanční podpora vytopených domácností ale také vytvářímorální hazard, a to dokonce takový, který, na rozdíl od předchozí situace, přímomotivuje k „nežádoucímu“ chování. Vytopená rodina, místo aby se pokusilapřesunout se do jiné oblasti, nebo alespoň vylepšit protipovodňovou ochranusvého obydlí, pouze čeká s nataženou rukou. Ale čert vem těch „pármilionů,“ vyplacených důchodcům odmítajícím opustit domy, jež vlastníma rukamapostavili a prožili v nich celý svůj život (i když i v tomto případě fungujesoukromá charita). Morální hazard, vyvolaný příslibem státní pomoci všemobětem povodní, má však mnohem ničivější důsledky. Znám řadu oblastív České republice, které jsou skoro každé jaro pod vodou. Na tom není niczvláštního. Zvláštní je, že v takových oblastech začaly v poslednídobě růst nové rodinné domky. Pochybuji, že by jejich majitelé dokázali získatod jakékoliv soukromé pojišťovny pojištění svého majetku (pojišťovací ústavy senechaly slyšet, že dva- a vícekrát vytopené domy již nepojistí). A pokud ano,tak by bylo značně drahé. Ale k čemu pojištění, když stát dává jistotunáhrady vzniklých škod v případě příští povodně?
Problémem je, že politikové nemohou a ani nechtějídiskriminovat, jako to dělá soukromý subjekt. Nemají důvod zjišťovat, kteříz vytopených lidí mohli této pohromě snadno předejít například tím, že bysvůj rok starý dům postavili někde jinde. Politikům jde totiž o jedno – ozvolení v příštích volbách. A proto budou brát peníze daňovým poplatníkůma štědře je rozdávat všem „postiženým“. I těm, kteří jsou „postiženi“ pouzesvou schopností provozovat morální hazard a jednoduše se tak dostat do státníkasy.
