Zdá se, že podle pojetí autorských práv vedle sebe existují dva světy. Svět, ve kterém někdo napíše nějakou myšlenku, dokonce i klidně zlou, hloupou, nenávistnou nebo lživou, nebo někdo stvoří cosi, o čem se domnívá, že to je umění a aniž by se na trhu myšlenek a nápadů ověřilo, zda to někoho zajímá, má na sedmdesát let právo, aby nikdo neřekl, nenapsal, nenafilmoval a nenamaloval nic podobného a aby takovou myšlenku nikdo nepoužíval, pokud nezaplatí autorská práva. Kdyby náhodou autor oné jakkoli pitomé myšlenky zemřel, zdědí autorská práva jeho potomci. To jsou pravidla, která možná docela vyhovovala ve světě, v němž musel mořeplavec podniknout několikaletou cestu do orientu, aby přivezl nějaké nové myšlenky a pak se z toho dalo žít po zbytek života.
Před několika desítkami let vzniknul druhý svět – svět digitálního sdílení myšlenek, nápadů, fotek, klipů a zážitků. NE že by neplatila žádná autorská práva – napíše-li někdo nějakou novou myšlenku na blogu, diskutuje se o ní asi tak týden a pak se stává součástí všeobecného myšlenkového prostředí. Jistě platí, že když někdo cizí myšlenku cituje, musí uvést autora. Slušný člověk nekrade a nekrade ani myšlenky. A přiznejme si také, že originálních myšlenek není tak moc a že vymyslet něco úplně nového je docela dřina. Prvenství a originalita – tedy i autorství – se dá snadno zjistit podle toho, kdy byla myšlenka či dílo publikováno poprvé na Internetu. Poločas sdílení myšlenek na Internetu jsou nanejvýš dny, v žádném případě to není sedmdesát let.
Možná by měla být uzavřena dohoda, že autor, který chce své dílo chránit autorskými právy v pojetí minulého století, nebude své dílo nikdy digitalizovat, nebude jej digitálně vytvářet, zpracovávat ani kopírovat a nikdy nebude používat reklamu v digitálních médiích. Nechť si maluje své obrazy olejem, knihy a články píše na psacím stroji, nechává si je vytisknout olověnými písmenky od sazečů, nechť fotografuje a filmuje na želatinové filmy a hudbu natáčí na magnetofonové pásky. Pokud toto vše dodrží, může si na své dílo umístit copyright a požadovat autorské poplatky po dobu sedmdesáti let.
Dá-li však autor souhlas k digitalizaci svého díla, vstupuje na trh myšlenek a nápadů, v němž se sdílení odehrává s jiným poločasem rozpadu a podle jiných pravidel a musí se s tím smířit. Není důvod, aby privilegovaná skupina lidí měla právo chránit si své myšlenky autorskými právy a jiní ne. I myšlenka toho nejposlednějšího člověka by totiž také měla být chráněna. A pokud nějaký režisér, textař či spisovatel použije jedinou větu, která již byla někdy v historii použita, měl by k tomu mít souhlas autora a měl by za to zaplatit. Pokud sochař nebo malíř použije křivku, která není původní, měl by k tomu mít souhlas toho, kdo ji použil jako první. Pokud se režisérovi ve filmu objeví budova, auto, oblečení či jakýkoli předmět, měl by platit autorská práva.
Problém však vzniká ve chvíli, kdy stát svou mocí, údajně demokratickou a odvozenou od vůle voličů, začne vynucovat pravidla analogového světa ve světě digitálním. Internet je dnes něco jako veřejný statek, který slouží pro obecnou potřebu. Před sto lety byl veřejným statkem chodník nebo silnice. Stát nebo obec se o veřejný statek stará, protože se to všem vyplatí a protože si to voliči přejí, ale nesmí zasahovat do toho, kdo po chodníku chodí, kam chodí a jak chodí, či zda tam dokonce netančí. V oněch analogových časech stačilo ústavně zakotvit ochranu listovního tajemství. Poštu provozoval stát jako veřejný statek, přesto lidem nesměl otevírat dopisy. Zcela jistě by to uměl udělat tak, že by si nikdo ničeho nevšimnul, ale nesměl. Prosadili si to občané a po letech se to dostalo do katalogu lidských práv a svobod.
Skutečnost, že v digitálním světě je tak snadné kontrolovat elektronickou poštu, obsah počítačů, odposlouchávat mobilní telefony či sledovat občany kamerami, ještě neznamená, že to má být státu dovoleno. Nastává doba, kdy budeme muset bojovat za svá digitální práva a svobody.
Před sto lety vznikaly v mnoha zemích parlamenty, v nichž zasedali zvolení zástupci lidu, jejichž posláním bylo omezovat panovníkovu moc. Parlamentáři hájili zájmy svých voličů proti státu. Proto se podařilo prosadit právní ochranu základních práv a svobod. Proto také každý rozuměl tvrzení, že veškerá moc je odvozená od lidí. Lid byl svrchovaný a bez jeho svolení nebylo možné vypsat daně ani prosadit novou legislativu.
Jenže ono se nám to otočilo. Tím, od koho se dnes ve skutečnosti odvozuje veškerá moc, již není lid, ale stát. Může zvyšovat daně a vydávat zákony, ačkoli s tím nikdo nesouhlasí. Někdy se evropské státy vymlouvají: novou regulaci požaduje Evropská unie, na kterou, jak jistě občane víš, nemáš ani ty, ani stát, žádný vliv. Stát může plošně sledovat elektronickou poštu, telefony, cestování osob i jejich pohyb po městě. Stát žárlivě pokutuje kdejakého soukromníka nebo firmu za nakládání s osobními informacemi, ale největším zneuživatelem osobních informací je stát sám. Jak to? Protože mu vše posvěcuje parlament.
Parlamentní demokracie je v krizi. Zákonodárci se chovají celkem pragmaticky – poslouchají toho, kdo je silnější. Protože lid přestal být tím nejsilnějším, od koho se odvozuje veškerá moc, slouží parlamenty k prosazování zájmů státu, vlády a nadnárodních institucí typu Evropská unie a Měnový fond proti zájmům občanů. Stát má absolutní přesilovku proti lidem a proto demokracie nefunguje. Poslanci a senátoři, kteří byli zvoleni, aby hájili do roztrhání těla zájmy svých voličů, ani neodpovídají na dopisy, když jim napíšete. Pokud vám odpoví, tak hájí zájmy státu či koalice proti svým voličům. Občas jim zkusím napsat, ale ještě nikdy mi neodpověděli: ano, pokusím se váš názor uplatnit. Je jim dost jedno, že jdou proti většinové vůli. Už se ani nenamáhají s vysvětlováním nebo obhajováním své politiky.
Příznačná je diskuse kolem referenda. Zákonodárci sice pobírají desítky tisíc na zaplacení expertů, ale nějak se jim za ta léta nepoštěstilo, aby se seznámili s tím, jak funguje přímá demokracie třeba ve Švýcarsku. To, čemu u nás politikové říkají referendum, tam vůbec neexistuje. Aby parlament, když se bojí, místo svého rozhodnutí nechal rozhodovat lidi, je zakázáno. Aby referendum vyhlašoval parlament, je zakázáno. Byli zvoleni proto, aby hájili zájmy svých voličů a aby rozhodovali. Jestli se jim nechce nebo to neumějí, musí odstoupit.
Oproti referendu sovětského typu, které se u nás používá, základem přímé demokracie je lidové veto. Nechť si zvolení parlamentáři schvalují zákony, musí ale být schopni své rozhodnutí obhájit před veřejností. Pokud mají občané pocit, že s rozhodnutím parlamentu nesouhlasí, mohu iniciovat lidové hlasování proti zákonu, který schválil parlament, a zákon jednoduše nevstoupí v platnost.
Woodrow Wilson nazval lidové hlasování švýcarského typu (to základní, oni jich tam, mají více) „the gun behind the door“, tedy ‚revolver za dveřmi‘. Je to obranný prostředek proti nefungující demokracii. V souvislosti se smlouvou ACTA, ale i kvůli jiným zhovadilostem v zákonech, bych se velmi přimlouval, abychom měli obecný zákon o lidovém vetu a aby bylo poměrně nízké kvorum pro vyvolání lidového hlasování. Ve slušné společnosti totiž parlament, který schválil zákon, s nímž většina zainteresovaných nesouhlasí, musí odstoupit a konají se předčasné volby. Žádný jiný
zákon o referendu nepotřebujeme.
A první lidové veto u nás by se mohlo konat o smlouvě ACTA.
