Používání politických nálepek „levice“ a „pravice“ je možná v dnešních médiích populární, existuje ale několik důvodů, které ukazují, že takováto dichotomie je falešným a zavádějícím vodítkem politické a ekonomické filosofie. Implikuje totiž, že „levice“ je stejně extrémní jako „pravice“, zatímco „střední cesta“ prý představuje umírněnou vyváženou pozici.
Takové pojetí, v němž je každý jednotlivec zařazen na politickém spektru od „extrémní levice“ po „extrémní pravici“, nazývám kyvadlovým přístupem. Nedávno jsme se v jedné učebnici ekonomie setkal s takovýmto příkladem:
Extrémní levice Extrémní pravice
MARX KEYNES ADAM SMITH
Problémem kyvadlového přístupu je, že Adam Smith je podle něj stejně „extrémní“ jako Karl Marx. To navozuje dojem, že ani jeden z těchto ekonomů nemá rozumné názory. Je ale zřejmé, že systém přirozené svobody Adama Smithe posunul civilizaci kupředu mnohem více než Marxův nepřesvědčivý systém přerozdělování a vykořisťování.
Navíc v kyvadlovém přístupu je pozice střední cesty Johna Maynarda Keynese prezentována jako umírněný ideál. Kyvadlo vystavené odporovému tření by se mělo ustálit uprostřed mezi oběma extrémy. Je to ale opravdu ta nejlepší cesta?
Nová alternativa: Totemový přístup
Preferuji neotřelý přístup, který nazývám vertikální neboli „totemovou“ metodou. Místo levo-pravého uspořádání užívám seřazení od shora dolů. V indiánské lidové tradici jsou nejoblíbenější náčelníci stavěni na vrchol totemu a níže následují méně významní.
Podívejte se na mé zobrazení tří zmíněných ekonomů pomocí totemové metody.
V tomto systému uvádím na prvním místě Adama Smithe, Keynes je druhý a třetí je Marx. Z těchto tří Adam Smith obhajoval nejvyšší stupeň ekonomické svobody. Národy, které přijaly Smithovu vizi kapitalismu laissez-faire, si vedly nejlépe. Další je Keynes. Ten vesměs upřednostňoval maximální svobodu v mikroekonomické oblasti, ale často zdůrazňoval výrazné státní zásahy (inflaci a deficitní hospodaření) v makrosféře. Jeho formule velké vlády vyústila v mnoha průmyslových zemích v pomalejší hospodářský růst. Muž v dolní části totemu je Marx, který obhajoval řízenou ekonomiku jak v mikro tak na makroúrovni. Historie ukázala, že marxisticky centrálně plánovaná hospodářství výrazně zaostala za tržními ekonomikami.
Politická a ekonomická stanoviska by neměla být rozlišována na levicová a pravicová. Jsou spíš správná nebo špatná. Jak mnohokrát řekl Milton Friedman, „Existuje jen dobrá ekonomie a špatná ekonomie.“
Vyhněme se zjednodušenému pohledu
Druhý důvod, proč se vyhýbám levo-pravému nálepkování, je, že lidi a myšlenky škatulkuje. Když jsou něčí teorie označeny a zařazeny, končí tím přemýšlení a začíná nálepkování. Již se nadělalo dost škody kvůli tomu, že různé názorové tábory trávily čas nadáváním, místo aby vedly legitimní dialog.
Tato kritika se vztahuje stejně tak na přívlastky „liberální“ (v americkém smyslu, tj. levicový, pozn. překl.) a „konzervativní“. Je-li John Kenneth Galbraith „liberální“, proč by měli konzervativci poslouchat jeho názory? Je-li Milton Friedman „konzervativní“, proč by si měli liberálové číst jeho knížky? Snažím se nemít předsudky. Pro mě oba dva ekonomové mají názory, které stojí za posouzení.
Media budou nadále používat otřepaný politický lexikon a odsuzovat mnohé předem. Já ale zastaralé a zavádějící levo-pravé a kozervativně-liberální dělení odmítám a každého vědce, politika a filosofa budu posuzovat podle jeho vlastních přínosů, a ne podle nějaké arbitrární nálepky.
