Vývoj bezpečnostní situace ve světě dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že vyspělé demokratické země musí udržovat poměrně silné armády. Ty by měly být schopny bránit výdobytky demokracie především na svých vlastních územích, ale i na územích, kde mohou vznikat potenciální válečné konflikty.
Vstupem do NATO jsme na sebe vzali i úkoly týkající se např. působení české armády v rámci různých mezinárodních vojenských misí. Jednoznačně se ukazuje, že takových akcí se musí účastnit profesionálové. Je zřejmé, že „švejkovština“ nedobrovolných „záklaďáků“, která prolínala celé období existence československé lidové armády musí být zapomenuta a nahrazena vysokým vzděláním vojenských profesionálů.
Z tohoto pohledu rozhodnutí o profesionalizaci armády bylo pravděpodobně nejlepším rozhodnutím předchozí vlády. Počet vojáků by měl mít vojenské i společenské opodstatnění, aby nebylo plýtváno lidskými zdroji v neproduktivních činnostech. O správnosti rozhodnutí profesionalizovat českou armádu s největší pravděpodobností nepochybují žádné rozhodující politické subjekty. Otázkou je jak k tomuto stavu dojít.
Zkušenosti z okolních zemí ukazují, že je to proces, který v posledních fázích může přinést poměrně dramatickou situaci způsobenou neochotou civilistů nastupovat do povinné prezenční služby. Např. i z tohoto důvodu byla profesionalizace francouzské armády urychlena o 1 rok. Dramatizaci lze poměrně elegantně předejít.
Pro každého brance znamená odchod do nedobrovolné prezenční vojenské služby ztrátu. Ztráta se projevuje v částečném přerušení kontaktů s rodinou, ale především profesně. Čím vyšší vzdělání a čím vyšší potenciální výdělek by mohl „vynucený“ voják ve svém povolání získat, tím vyšší ztráta pro něho, ale i pro společnost. Člověk, který nechce nastoupit na vojenskou prezenční službu a zdůrazňuji, že to nemusí být člověk, který by nechoval úctu k České republice, by měl mít určité alternativy. Měly by mu umožnit vyhnout se potupné nutnosti korumpovat příslušné úředníky, aby získal tzv. modrou knížku, či se ucházet o místo v náhradní vojenské službě. Do plné profesionalizace armády by mohl mít branec šanci „vykoupit se“ z nutnosti nastoupit základní prezenční službu. Takto vybrané prostředky by mohly posílit rozpočet armády ČR po dobu, kdy by si musela najímat profesionály na ostrahu objektů, případně na úklid nadbytečného množství kasáren. Prospěch by z tohoto měly obě strany. Ten, který by musel nutně přerušit svou profesní dráhu, by dál pracoval v oboru a určitě by tím získal více i přesto, že by zaplatil určitý poplatek. Armáda by měla na to, aby mohla profesionálně zabezpečit služby, které má zabezpečovat, např. hlídat sklady munice. Vše by pak fungovalo na dobrovolné dohodě obou stran. Zároveň by se pomohla likvidovat jedna z potenciálních oblastí korupce.
Jinou oblastí, která bude trápit při přechodu k plné profesionalizaci je materiální a technologické vybavení české armády. Je zřejmé, že máme velmi šikovné, sice malé, ale již nyní profesionálně se chovající jednotky, které jsou schopny nastoupit na jakémkoliv místě na světě. Není však zcela jasné zda potřebujeme např. Grippeny. Ale již dnes je evidentní, že ochranu vzdušného prostoru ČR lze zabezpečit podstatně levněji než jak nám bylo zatím předkládáno. Rýsuje se možnost použít osvědčená nadzvuková letadla typu F-16, která sice mají již nějakou hodinu nalétanou, ale která jsou kompatibilní s výzbrojí NATO. Jejich životnost je ještě nejméně 10, možná i 15 let. Stálo by za to uvažovat o další možnosti zabezpečení leteckého prostoru ČR zapojením se do nového programu, který v současné době běží v USA a bude v letech 2012, možná až 2015 nahrazovat právě tato letadla.
Co je ovšem důležitější? Naši politikové by si měli uvědomit, že jsme malou ekonomikou, malou zemí, byť s určitým množstvím již dnes profesionálních vojáků. Asi bychom se měli podílet na ochraně celosvětového míru, ale nemůžeme to všechno financovat. Právě nákup stíhaček by mohl být „zaplacen“ recipročním použitím vysoce profesionálních jednotek na různých misích ve světě. Nejsem si totiž zcela jist, zda-li i další vyspělé členské země NATO věcným plněním či finančně přispívají na podobné mise tak, jako Česká republika.
