11. června 2002 – Jedenáctého června budeme mít příležitost oslavitDen daňové svobody. Oproti loňskému roku se jeho datum posunulo o čtyřidny dále směrem ke konci roku, což sice nezakládá žádný důvod k bujarýmoslavám, přesto je však vhodné si jej připomenout. Jde o den, kterýpomyslně rozděluje rok na dvě části.
V první rozhoduje o tom, co vytvoříme, stát, ve druhé části jsme to pakmy sami. Lze si to představit i takto: Pokud bychom chtěli splnitdaňové povinnosti co nejdříve a od 1. ledna odevzdávali vše, covyprodukujeme, trvalo by nám to celých 161 dní, než nás berní úředníkosvobodí razítkem ˝splněno˝.
Proč je důvod slavit? Po 161 dnech konečně přestáváme být nevolníky azačínáme plně ovládat běh svých životů. ˝Nevolnictví? To je ale opravdunedorozumění,˝ namítají politici. ˝Zeptejte se občanů, vždyť oni si totakto přejí!˝ Ano i ne. Zeptáte-li se někoho, zda si přeje napříkladlepší a kvalitnější boty, jistě nikoho nepřekvapí, když odpoví kladně.
Dodáte-li, že dosáhnout toho lze jen tehdy, pokud zaplatí vyšší daně,zamyslí se a může si říci třeba toto: Když to holt jinak nejde… Plynevšak z takové odpovědi, že si lidé daně přejí? Nikoli! Je-li člověkpostaven před otázku: buď nízké daně, nebo kvalitní boty, nelze serozhodnutí pro druhou alternativu příliš divit. Zde je ale právě tenháček. Z daní totiž nejsou poskytovány hodnotné služby, jež by nám bezpomoci státu zůstaly odepřeny.
Skutečná volba, kterou nám politici chtějí stůj co stůj upřít, nenímezi státním blahobytem a chudobou, nýbrž mezi blahobytem a státníchudobou. A tak je třeba mít na paměti, že neplatí: Když to holt jinaknejde… Nenechme se vmanipulovat do postavení nesvéprávných chudáků.Ke každému státnímu opatření vždy existuje alternativa založená nadobrovolné kooperaci.
Potřebujete opravdu kvůli koupi kvalitních bot strávit každoročněhodiny vyplňováním daňového přiznání? Musíte totiž zaplatit ohromnýaparát lidí, kteří vaše daňová přiznání přečtou a zpracují, centrálníbanku, zajišťující, aby vše ˝odpovídalo makroekonomickým fundamentům˝,statistický úřad, sledující, jak se situace v sektoru bot vyvíjí.Musíme mít parlament, aby definoval, jak má správná bota vypadat (jakzásadní je postřeh zákonodárců, že botou se rozumí i podešev), musímemít zástupce v Bruselu, aby zjistil, jak vypadají boty v ostatníchevropských státech, je třeba zřídit nějaký úřad, který zajistí, že to snaší botou bude všechno v pořádku, a abychom snad nereptali, musíexistovat státní školství, které nám tu jedinou pravdu bude odmaličkavštěpovat…
Proč už rovnou nevyrábět jedny boty v jedné státní továrně? Nebylo byto snad jednodušší? Jestliže vám to v případě bot připadá absurdní,proč by to mělo být jiné ve zdravotnictví? Nedokážeme si i zde obstaratkvalitní péči sami? Protože když si dokážeme pojistit proti krádežiauto, proč nemůžeme pojistit sami sebe proti závažnému onemocnění? Musíto za nás činit stát? A co kultura? Jsou to opravdu úředníci naministerstvu, kdo vědí, co se nám má líbit? A oblast charity?Potřebujeme nad sebou bič berního úředníka, abychom nezapomněli na našeméně šťastné bližní?
Mějme na paměti výrok slavného francouzského ekonoma FrédérikaBastiata, že stát je jen ˝velká fikce, jejímž prostřednictvím se každýsnaží žít na úkor všech ostatních˝, a zamysleme se nad sliby politiků.Jen na nás samných záleží, zda se Den daňové svobody stane skutečnýmsvátkem svobody a vrátí se tam, kam patří – k prvnímu lednu.
