Časopis Forbes publikoval pozoruhodný článek o bankéři, jenž správně předpověděl, že úvěrový boom skončí krizí, včas utlumil své tehdejší bankovní obchody a nyní úspěšně využívá příležitosti k mohutnému rozmachu svého podnikání. Jde o bankéře Andrewa Beala a banku Beal Bank, kterou 100% vlastní. Článek ukazuje, že v době vrcholící investorské manie je velmi obtížné jít proti proudu. Pokud se totiž člověk onoho „tance“ odmítá zúčastnit, může se krátkodobě jevit jako méně úspěšný podnikatel.
Beal Bank se specializuje především na nákup balíků úvěrů od ostatních finančních institucí. Ještě v září 2004 držela aktiva v hodnotě 7,7 miliard dolarů. Andrew Beal však tehdy nabyl přesvědčení, že se blíží krach. Spotřebitelé se podle něj nadměrně zadlužili a úvěry byly domácnostem i firmám poskytovány příliš levně a lehkomyslně. Beal proto zatáhl za brzdu a v letech 2004 až 2007 téměř přestal poskytovat či kupovat nové půjčky. Aktiva jeho banky se do září 2007 smrskla na 2,9 miliard dolarů, z čehož jednu pětinu držel v hotovosti. Prudce se snížil rovněž počet zaměstnanců banky: z původních 400 pracovníků na 200 lidí. Andy Beal chtěl mít k dispozici co nejvíce volných prostředků, aby po splasknutí bubliny mohl začít výhodně nakupovat úvěry od bankovních domů, jež se ocitly v potížích. Jeho postup vyvolal údiv ze strany regulátorů, kteří banku podrobili kontrole. Také představitelé ratingových agentur mu vytkli, že jeho podnikatelská strategii není udržitelná.
Bealova příležitost přišla na konci roku 2007. Tehdy začal s vysokým diskontem nakupovat balíky hypoték a jiných úvěrů, jakož i dluhopisy navázané na tyto úvěry. Jeho portfolio aktiv se za tuto dobu ztrojnásobilo a počet zaměstnanců více než zdvojnásobil. Beal vidí životní šanci: očekává , že aktiva jeho banky brzy překročí hranici 30 miliard dolarů.
Otázkou je, zda by Beal Bank byla schopna postupovat stejným způsobem, kdyby Andy Beal nebyl výlučným vlastníkem, nýbrž by byl pod tlakem akcionářů, aby banka každoročně vykazovala výnosy srovnatelné s konkurenčními bankami. Pro bankéře v postavení pouhého „správce“ aktiv totiž může být výhodnější, aby se zmýlil konvenčním způsobem spolu s ostatními bankéři, než aby šel proti proudu a riskoval, že se zmýlí osamocen. Koneckonců, dopustí-li se daného omylu i drtivá většina ostatních bankéřů, nikdo jej dost dobře nemůže vinit z toho, že si počínal krátkozrace.Tento fakt pěkně vystihl John Maynard Keynes [„The Consequences to the Banks of the Collapse in Money Values,“ 1931]:
„A sound banker, alas! Is not one who foresees danger and avoids it, but one who, when he is ruined, is ruined in a conventional and orthodox way along with his fellows, so that no one can really blame him.“
Někteří tržní liberálové navrhují, aby u finančních firem byla odstraněna omezená odpovědnost vlastníků za závazky obchodní společnosti. Mezi tyto autory patří např. přední teoretik „svobodného bankovnictví“ Kevin Dowd [Moral Hazard and the Financial Crisis, str. 153-154], totéž navrhuje v aktuální čísle Regulation (časopis vydávaný Cato Institute) William Kingston. Pozoruhodné je, že např. ve Velké Británii získaly banky možnost podnikat formou veřejné korporace (s omezenou odpovědností vlastníků za závazky firmy) až na začátku 20. století. Tj. např. celá průmyslová revoluce byla úspěšně úvěrově financována, aniž by banky z tohoto privilegia profitovaly.
