Současné dění v USA je popisováno jako hypotéční a bankovní krize a drtivá většina komentářů začíná u hypoték a propadu na trhu nemovitostí. Ohlédneme-li se do roku 2001 na poslední recesi americké ekonomiky, najdeme jako nápadný znak pouze prudký pád akciového trhu. Ani jedna banka tehdy nezkrachovala a lidé nepřicházeli o domy financované hypotékami. Mohlo by se tedy zdát, že jsou poslední dvě recese zcela odlišné a ta dnešní je především „finanční“. Toto zdání je však mylné. Současná i poslední recese mají společného jmenovatele, a sice měnovou politiku americké centrální banky, Fedu. Pád akciového trhu před sedmi roky a pád realitního trhu dnes jsou pouze dva příznaky téže nemoci.
90. léta se opakují
Poslední hospodářský cyklus v USA se odehrál na začátku tohoto desetiletí, kdy americká ekonomika prošla recesí po rekordně dlouhé době hospodářského růstu 90. let. Při bližším pohledu na tehdejší a dnešní cyklus jsou nepřehlédnutelné dvě podobnosti, které v obou případech recesi předcházely. Za prvé, expanzivní měnová politika Fedu, a za druhé, rozevírající se nůžky – tedy deficit – mezi investicemi a úsporami. Uprostřed 90. let se udál jeden přehlížený, avšak podstatný moment: tehdejší Fed Alana Greenspana se okolo r. 1995 pustil do expanzivní měnové politiky a nechal tempo růstu měnové zásoby zvyšovat až do konce desetiletí. Ve stejný moment začal objem investic převyšovat objem úspor, přičemž vzniklý deficit byl umožněn právě emisí nových peněz v bankovním systému zastřešeném Fedem. Tento deficit se každým rokem zvyšoval, až dosáhl obrovské hodnoty téměř 500 miliard dolarů v roce 2000. Recese roku 2001 přinesla strmý propad investic a jejich narovnání na úroveň úspor. Pozoruhodné je, že od této chvíle se situace doslova a do písmene opakovala. Fed se pustil do další měnové expanze a od roku 2003 se nůžky mezi investicemi a úsporami opět rozevíraly. Deficit narůstal až do svého vrcholu v r. 2006, kdy činil opět téměř půl bilionu dolarů. Od této chvíle začal klesat s tím, jak se propadaly investice a zpomaloval celkový výkon ekonomiky. Přesně jako při poslední recesi v r. 2001.
Dopady expanzivní měnové politiky Fedu
Jak souvisí toto pozorování s dnešní stagnací v USA? Lze vysledovat pravidelnosti, jež předcházejí recesím? Expanzivní měnová politika centrální banky (nejen té americké) v ekonomice vytváří zdání úspor, jež ve skutečnosti neexistují. Neinvestuje se tolik, kolik se uspoří, ale mnohem více: investuje se ve výši úspor plus nových peněz, které centrální banka emituje. Proto v ekonomice vzniká zásadní nerovnováha mezi vůlí lidí spořit a plány podnikatelů investovat. Každá učebnice ekonomie říká, že úspory nejsou nic jiného než spotřeba odložená do budoucna. Proto když jsou investice v rovnosti s úsporami, podnikatelé investují právě akorát, aby to odpovídalo budoucí poptávce po jejich výrobcích. Cenou, jež by v případě svobodného trhu vyrovnala úspory s investicemi, je úroková míra. Pokud však do procesu vstoupí centrální banka a do systému rychle dodává nové peníze (tj. uměle snižuje úrokovou míru), na investice se poskytují i prostředky, které ve skutečnosti úsporami nejsou. Proto nutně přijde chvíle, kdy se řada investic ukáže jako mylných: poptávka, se kterou podnikatel počítal, se nenaplnila, jelikož při plánování své investice vycházel z pokřivené úrokové míry (vlivem politiky centrální banky), jež nevyjadřovala skutečnou ochotu lidí v budoucnu spotřebovávat.
Jak se poučit? Nenásledovat odkaz Alana Greenspana
Americká ekonomika nyní sklízí trpké plody řady let expanzivní měnové politiky, započaté Alanem Greenspanem a následované Benem Bernankem. Rychlá emise nových peněz vedla k boomu investic – jak v 90. letech, tak v tomto desetiletí. A v obou případech nakonec vedla k hluboké tržní korekci, kdy podnikatelé zjišťují, že řada investic je ve skutečnosti nerentabilních, a proto je likvidují a propouštějí zaměstnance. Jak do tohoto zapadá tolik diskutovaný realitní trh? Ten je pouze příslovečnou špičkou ledovce, která nejvíce bije do očí. Jeho růst a pád je přesnou obdobou slavného růstu a pádu „high-tech“ burzy NASDAQ v 90. letech. Fed dodával do systému rychlým tempem nové peníze a ty musely někam směřovat. Kam to bylo? Investoři nejvíce věřili počítačovým a internetovým titulům a jejich nákupem vyháněli ceny do závratných výšin. Přirozeně, spekulace patří k trhu a není sama o sobě ničím špatná. Problém ale nastává tehdy, když cizí, netržní element jako centrální banka poskytuje nově vytvořené peníze a takovouto spekulaci uměle stimuluje. Tím jsme přesně u výše zmíněného nesouladu úspor a investic: investoři si nepůjčovali za tržní úrokovou míru to, co někdo jiný uspořil, ale používali navíc i nové peníze od centrální banky. Jaký byl výsledek? Po zázračném růstu přišel prudký propad a index NASDAQ už nikdy svých dřívějších hodnot nedosáhl. To, co se dělo v celé ekonomice – tj. přemíra investic podnícená měnovou expanzí (nízkou úrokovou mírou) – se na NASDAQu dělo pouze viditelně a nápadně.
V tomto desetiletí vše proběhlo po stejné šabloně. Ekonomika USA zažívala uměle stimulovaný boom a ten se nejnápadněji projevoval levnými hypotékami a tím i prudkým růstem ceny nemovitostí. Roli „příznaku nemoci“ po NASDAQu převzal realitní trh. Cenová bublina, nutně vyvolaná expanzivní politikou Fedu, opět jednoho dne dosáhla svého vrcholu a poté praskla. Realitní trh a bankovní krize jsou však jen symbolem mnohem širší a hlubší tržní korekce, která v současnosti probíhá. Špatné investice vyvolané expanzivní měnovou politikou prostupují celou ekonomiku. Je opět vidět, že snaha uměle povzbuzovat tržní ekonomiku dávkami nových peněz není zadarmo. Dříve či později si vybere daň v podobě narušených tržních mechanismů: úroková míra je pokřivena (nevyjadřuje skutečnou ochotu lidí spořit) a vede podnikatele k hromadným chybám.
Zahraničí není na vině
Před několika lety někteří známí ekonomové, jako F. Shostak, varovali před oslnivým boomem na trhu nemovitostí a tvrdili, že za ním stojí neustálé pumpování peněz do ekonomiky ze strany Fedu. Jeho tehdejší šéf Greenspan i jeho nástupce Bernanke však kritiku odmítali s tím, že za případnou bublinu v USA může „globální přebytek úspor“, tedy toky peněz ze zahraničí, se kterými Fed nemůže nic dělat. Tento argument byl však zcela lichý. Žádný zahraniční investor nemůže v USA investovat, pokud si nejprve nevymění své peníze za americké dolary. Avšak množství amerických dolarů v oběhu nespravuje nikdo jiný než Fed svojí emisí peněz a regulací bankovního sektoru. Proto žádný zahraniční investor nemůže ani „nafukovat“ bublinu v USA, aniž by k tomu Fed poskytoval další a další nově emitované dolary. Pro Greenspana měl zmíněný argument posloužit jako postavení Fedu mimo odpovědnost za jakékoli případné prasknutí bubliny v budoucnu. Toto prasknutí nyní skutečně přišlo, avšak nikdo jiný než Fed a jeho měnová politika za něj nemůže.
To nejlepší, co může Fed Bena Bernankeho pro americkou ekonomiku nyní udělat, je poučit se z vlastních chyb: nenarušovat tržní korekci dalšími koly měnových injekcí ve snaze „pomoci trhu“ a do budoucna kompletně upustit od expanzivní měnové politiky. Jenom tak je možné, aby tržní ekonomika nebyla neustále vychylována ze svého přirozeného fungování a nebyla nucena do ozdravných fází, tedy recesí.
Text před redakčními úpravami.
