Už víme, jak dosáhnout blahobytu. Regulací trhu, aslespoň to naznačuje vývoj a strategie EU v oblasti zemědělské politiky. EU si velmi pečlivě hlídá, která země má kolik zásob té či oné komodity a jakmile je překročí, zaplatí pokutu. Proč? Protože by se na trh dostalo příliš mnoho komodity a to by srazilo její cenu a to nikdo nechce. Takový systém jsme tu již měli, kdysi se mu říkalo socialismus.
V oblasti zemědělské produkce EU rezignovala na tržní mechanismy. Proč vůbec takový systém existuje? Odpovědí musí být, že je to prospěšné, výhodné. A mělo by to být výhodné pro každého, pak by to mělo smysl a bylo ospravedlnitelné. V tom případě by bylo nejlepší zavést komplexní systém dotací a regulací. Vypadalo by to asi následovně. Stát vybírá od lidí daně, jejichž část pak vyčlení na dotace a rozhoduje se, kam je umístí. Tržní systém funguje na základě cenových signálů, které říkají, kde je vysoká nebo nízká poptávka a kde je nutné využití více či naopak méně práce a kapitálu. Jak fungoval všeobecný systém dotací? Soudruzi v Sovětském svazu kdysi používali arbitrární cíle. Chtěli více oceli, tak investovali do výroby oceli. To se však neosvědčilo, protože se hospodářství socialistických zemí na konci 80.let ocitlo v rozkladu. Jak tedy efektivně nahradit trh? Nijak! Nikdo nikde nevymyslel lepší systém umísťování práce a kapitálu, než je tržní mechanismus. Systém komplexních dotací musí skončit v naprosté neefektivnosti, neboť nebude schopen reagovat na skutečné potřeby lidí. Došlo by také k paradoxní situaci, kdy by člověku nejdříve bylo odebráno část prostředků, které by pak byly zase vráceny formou dotací do firmy, ve které pracuje. Zavládl by systém křížových dotací, dotovali bychom se navzájem. To by nutně znamenalo přebytky a nedostaky v různých sektorech hospodářství.
To se přesně děje v zemědělství. Tam dotace proudí, i když produkuje výrazné přebytky. Jinými slovy, zemědělci dostávají více prostředků, než potřebují k výrobě cílového množství komodity. Na trhu by se to odrazilo v poklesu ceny. To ale není pro producenta dobré a tak se radši přebytky spálí. Použijme tento systém všeobecně. V jakémkoli odvětví, kde klesají ceny, zlikvidujme část produkce, aby se měli producenti lépe, tedy dostali více prostředků, více utráceli a hospodářství kvetlo. Pojďme zničit část počítačů, elektroniky, aut (jejichž cena také fakticky klesá) a dalšího zboží a nebo i služeb, jejichž cena klesá. Byli bychom na tom lépe? Jestli je podstatou blahobytu vysoká cena a málo zboží, pak ano.
Dotace v důsledku neprospívají nikomu. Způsobují zpohodlnění podnikatelů v dotačním odvětví a snížení úsilí o inovace. To vede k neustálému poklesu efektivnosti výroby a nutnosti růstu dotací. Právě takový je obrázek dotačních politik posledních desetiletí v Evropě a v USA. Systém zemědělských dotací tak produkuje systém, který by ve všeobecném použití vedl k rozkladu hospodářství a poklesu blahobytu. Přesto existuje. Váže na sebe zdroje, které by mohly být využity efektivně v jiných oblastech produkce. Dochází k plýtvání zdroji. Je to získávání prostředků jedné skupiny lidí, zemědělců, na úkor jiné skupiny lidí, daňových poplatníků. Zemědělské dotace nelze nijak obhájit, vždy znamenají ztrátu někoho jiného. Jsou z podstaty nejen ekonomicky škodlivé, ale i nemravné. Důsledky zemědělských dotací pociťují obzvláště země třetího světa, které nejsou schopny konkurovat uměle nízkým cenám zemědělských produktů nejen v USA, ale i v EU. Regulace trhu není cestou k růstu blahobytu.
