Konečně se čtvrt roku po volbách podařilo vyhnat od korýtek obzvláště povedenou a chrochtající partičku. V novodobé historii České republiky jejich velkohubost nemá konkurenci. Bohužel nehoráznosti, které vypouštějí ze svých úst jim ještě mnozí baští. Je to s největší pravděpodobností tím, že míra vzdělanosti v České republice zatím nedosahuje v oblasti ekonomické, ale ani v oblasti obecně politologické takové úrovně, aby občané byli schopni přemýšlet o tom, co jim někteří politikové vlastně sdělují. Tak například ministr financí se snaží chvástat tím, že schodek veřejných financí v minulém roce nebyl 100 mld., ale jenom necelých 76 mld., že je to vlastně úspěch, protože v předchozím roce byl skoro 86 mld. V této obzvlášť truchlivé situaci, kdy i každý student prvního semestru většiny vysokých škol ví, že v době, kdy se „relativně“ hospodářství daří, a kdy zaznamenává ekonomický růst měřeno hrubým domácím produktem, se mají splácet dluhy vzniklé v období, kdy se ekonomice daří podstatně méně. Tento závěr je teoretickým odkazem guru socialistické ekonomiky Johna Maynarda Keynese. Bohužel ani tyto základy ekonomického poznání někteří socialističtí ministři nemají.
Dalším příkladem velkohubosti byl i poslední socialistický premiér. Ten se chlubí velmi rychlou dynamikou české ekonomiky, ale zapomíná dodávat, že do HDP se započítává i spotřeba domácností a vlády. Tato spotřeba domácností a vlády zahrnuje i to, co si lidé koupí za spotřebitelské, případně hypoteční úvěry. To, co spotřebovává vláda, nám potom vstupuje, pokud tyto výdaje jsou vyšší než příjmy, do deficitů veřejných rozpočtů. Kdybychom si vzali přírůstek HDP v roce 2005 a sečetli přírůstek úvěrů domácnostem a deficit veřejných rozpočtů, tak bychom zjistili, že ekonomický růst tady sice existuje, ale je postaven na nezdravých základech zadlužování se jak domácností, tak veřejného sektoru. Pro úplnost dodám, že od toho bychom měli odečíst i přírůstek úspor. Bohužel přírůstek úspor má jen relativně nízké procento domácností.
Ministerskou „perlou“ mezi touto partičkou byl bezesporu i ministr zdravotnictví. Možná někdo z odborné veřejnosti či jeho kamarádíčků by mohl vyhrabat nějaké pozitivum z jeho působení. Mně se to bohužel nepodařilo. Pokračoval tak, jako ve svých dřívějších funkcích. Přeskupoval mocenské pozice, tak aby byly obsazeny jeho nejvěrnějšími nohsledy, a aby si zabezpečil co možná nejdelší možnost spolurozhodovat a týt z prostředků veřejné zdravotní péče a to i po odchodu z funkce. Za naprosto nevídané lze považovat i to, co se dělo dávno po jím prohraných volbách. On sám jako lídr v Praze utržil největší výprask ze všech krajů. Jak křehký je náš systém demokracie je patrně z toho, že se i při používání kriminálních metod udržel ve funkci ministra zdravotnictví prakticky celý rok. Nezákonně vyhlášená nucená správa, která této instituci nepřinesla ani o píď zlepšení její finanční situace a navíc ji zatížila mnohamilionovými náklady spojenými s personálními čistkami, zavádění různých zmatečných vyhlášek a až patologické lhaní veřejnosti v souvislosti s různými kauzami, počínaje jeho bývalou spolupracovnicí a konče dezinterpretaci výsledků hospodaření VZP je toho dokladem.
Suma sumárum více než 8 let vládnutí socialistů nepřineslo téměř žádnou pozitivní systémovou změnu v oblasti zdravotnictví. Nezbytné reformy byly odloženy. Jediné co je možná lepší, je přístrojové vybavení a vybavení lidským kapitálem, tzn. relativně vysoká úroveň a odborná zdatnost lékařského personálu. Ale to není zásluhou žádného z ministrů. Je to výsledek individuálních snah samotných lékařů. Je zřejmé, že ani ve zdravotnictví nemají dlouhodobě šanci na úspěch kolektivistické vize. Bohužel před námi jsou spíše měsíce nejistoty a tak i přes personální změnu ve funkci ministra zdravotnictví se nedá očekávat žádný pozitivní „frmol“. Ten může nastat až po předčasných volbách, kdy budoucí vláda bude mít podstatně silnější mandát než ta, která s největší pravděpodobností nedostane důvěru a bude pouze jakousi údržbářskou vládou.
