V poslední době se opět ukazuje, jak málo smysluplné jsou představy zastánců paternalistické role státu a jeho institucí o vývoji hospodářství jednotlivých zemí. Političtí reprezentanti těchto intervencionistů nechtějí vidět a ani slyšet, že nebylo nalezeno zatím nic funkčnějšího než neviditelná ruka trhu. Nic proti ní nezmůže ani osudová domýšlivost sociálních inženýrů plánovačů, případně dalších představitelů státních institucí.
Tam, kde jsou vytvořeny zákonné podmínky pro elementární fungování trhu, nemůže cenu stanovit lépe nic jiného než střetávání se nabídky s poptávkou. Někomu se může zdát, že v ultrakrátkém, případně krátkém a za výjimečných okolností ve střednědobém časovém horizontu mohou administrativní zásahy institucí lépe stanovovat ceny, než to zvládne trh. Opak je pravdou. Mnohdy právě zásahy institucí, byť se snahou napravit chyby vyplývající z předchozích zásahů, vytváří stále nové a nové komplikace. Tyto obecné závěry lze částečně aplikovat i na situaci při určování ceny peněz (např. v souvislosti s poskytováním úvěrů), tudíž stanovování úrokových sazeb. Obdobný závěr platí při stanovování měnového kurzu české koruny, což je cena naší měny vyjádřená v měnách zahraničních.
V našich podmínkách používáme režim volně plovoucího kurzu, jehož výši se čas od času snaží svými zásahy řídit Česká národní banka (ČNB). Po nástupu nového vedení zhruba před více než rokem se zdálo, že ČNB začíná pracovat podstatně racionálněji, než tomu bylo dříve. Události posledních dnů ovšem odhalily, že i nový tým v čele ČNB se nemusí vždy správně trefit svými rozhodnutími do vývoje ekonomiky. Je sice pravda, že se poprvé od počátku cílování inflace bankovní rada ČNB trefila byť do značně rozšířeného intervalu cíle čisté inflace, ale nechybělo mnoho a odešla v této oblasti opět poražena. Asi s poněkud horším hodnocením se bude ČNB potýkat za stanovování základních úrokových sazeb, které mohou částečně ovlivňovat i devizový kurz. Ukazuje se, že Centrální banka opět asi zaspala či špatně vyhodnotila stav ekonomického vývoje, měřeno tempem změny HDP v České republice. Patřičná patření v oblasti stanovení základních úrokových sazeb přijala opožděně a zdá se, že ne příliš razantně.
Za úlet se dá považovat i dočasné zvýšení základních úrokových sazeb v červenci minulého roku. ČNB se nechala zastrašit jednorázovým výkyvem růstu inflace v ČR. Ale asi pozapomněla vzít v úvahu snižování dynamiky ekonomického růstu v okolních zemích. Koncem listopadu sice následovala korekce, ale reakce přišla opět trochu se zpožděním a nereflektovala důsledně vývoj především v souvislosti s očekávaným přílivem zahraničních investic a očekávané platby za prodej státních podílů ve velkých společnostech s pokračováním privatizačního procesu.
Snížení základní sazby v posledním týdnu pak nebylo příliš razantní. Trh na ně byl již připraven a tudíž oslabení koruny prakticky nenastalo. Verbální prohlášení čelních představitelů centrální banky byla dost nešťastná. Náprava může být sjednána na konci měsíce, a to tím, že dojde k dalšímu a podstatně razantnějšímu snížení základních úrokových sazeb tak, aby se přiblížily úrokovým sazbám v jednotlivých evropských zemích a případně i snahám evropské centrální banky o eliminaci propadu růstu ekonomiky.
Vzhledem k adaptivním a racionálním očekáváním a vzhledem ke zpoždění účinnosti provedených změn v měnové politice by současné situaci v hospodářství ČR vyhovovaly u dvou týdenních repo operací sazby 4,0 %, diskontní sazba 3,0 – 3,25 % a lombardní sazba 5,0 %.
Velmi skeptický jsem v hodnocení boje ČNB proti zhodnocujícímu se měnovému kurzu české koruny vůči zahraničním měnám pomocí intervencí na devizových trzích. Proti globálnímu působení tržních sil na finančních trzích se úspěch ČNB blíží nule. Dá se říci, že finanční prostředky vynaložené na intervence jsou vyhozené do větru a navíc k tomu, že v ČR se nic nedá utajit a kdekdo včetně některých zaměstnanců státních institucí obchoduje s informacemi, může to být příležitost jen pro ty, kteří tyto informace mají první.
